Karviná – Minulý pátek 3. února se lidé sjížděli do základní školy v Karviné, aby zde obnovili živý vztah s Bohem. Začínal víkendový Kurz Filip. Dnes již získanou zkušenost účastníci uvádějí do života ve svých farnostech a společenstvích.
Téměř sto účastníků naslouchalo přednáškám a svědectvím, které měly připravené služebníci z Projektu ON a Projektu Ezechiel. Prožívali různé dynamiky, které byly vnějším vyjádřením tématu, aby ho člověk mohl více prožít i vnitřně, a radovali se na sobotním večeru chval propojeným s přímluvnou modlitbou. Ten organizátoři označují za zlomovou zkušenost mnoha účastníků. „Je na něm doslova elektrizující atmosféra,“ vyznává jeden z organizátorů Pavel Němec. Témata přednášek na kurzu jsou daná. Začínají od Boží lásky, pokračují přes hřích, obrácení a spásu až ke společenství. „V podstatě mají vést člověka k zamyšlení, jak to má ve vlastním srdci, jaký má vztah k Bohu,“ zdůrazňuje jeho dcera Klára.
Do praxe, běžného života, je v neděli při závěrečné mši svaté vyslal biskup Martin David.
Promluva biskupa Martina:
Je dobře, že se v závěru kurzu Filip, který jste tady v uplynulých dnech prožili, vracíme díky liturgickým textům 5. neděle v mezidobí k podstatě toho, co to znamená být křesťanem. Máme-li vydávat svědectví jako Filip, měli bychom dobře vědět, kým jako křesťané jsme.
Kristus k definování křesťana používá dvě velmi jednoduché běžné věci: světlo a sůl. První věc, které si můžeme všimnout, je nadčasovost. Světlo i sůl mají i po těch dvou tisících letech stále stejný význam, smyl, úkol. Mění se světelné zdroje, ale smyslem je svítit. Jsou různé soli, ale smyslem je ochucovat. Může nás povzbudit, že je to stejné i s námi křesťany. Na našem poslání a úkolu se nic nemění. Máme být světlem a solí.
Co to znamená? Obě tyto obyčejné věci, které každá slouží k úplně jinému účelu (a není radno ho zaměňovat – nemůžete dát světlo do jídla a solí si neposvítíte), jsou si v základu podobné, a to ve třech skutečnostech, které jsou důležité i pro náš křesťanský život.
- Světlo ani sůl nejsou určeny k ukrývání. Chcete-li se před někým schovat, tak nerozsvítíte světlo, právě naopak. Světlo, které svítí, je viditelné z velké dálky. Znáte možná ty obrázky zeměkoule z oběžné dráhy, kde jsou zřetelně jasné osvětlené města a státy. Pytel soli můžete klidně ukrýt kamkoli a mít ho na horší časy, ale v okamžiku, kdy dáte špetku soli do jídla, tak se tam prostě neschová a je to poznat. Křesťan není křesťanem proto, aby se se svou vírou schovával, ukrýval. Právě naopak je světlem, které svítí a solí, která ochucuje.
- Druhá skutečnost, která z té první vlastně vychází: ani sůl ani světlo nejsou samy pro sebe – jsou tu pro druhé. Světlo neosvěcuje sebe, sůl neochucuje sebe. „Sůl se stává solí, když se dává. A to je postoj křesťana: Dát se, ochucovat život druhých, ochucovat spoustu věcí evangelním poselstvím. Osvěcuj svým světlem, ale braň se před pokušením osvěcovat sebe sama. To je nepěkné, trochu jako zrcadlová spiritualita: osvěcuji sebe samého. Braň se proti pokušení starat se o sebe sama. Buď světlem, které osvěcuje; buď solí, která ochucuje a uchovává.“[1] Křesťan svítí a ochucuje, když tu není sám pro sebe, ale pro druhé a s druhými.
- Třetí skutečnost společná oběma – s obojím se to dá přehnat. Světlem můžeme oslnit, ba dokonce oslepit. Jídlo můžeme přesolit tak, že bude nepoživatelné. Je to stejné i s naplňováním našeho poslání. Existuje ctnost umírněnosti – přiměřenosti, která zná pravou vhodnou míru.
A tak, milí Filipové – sviťte a ochucujte. Není k tomu potřeba velkého hluku – světlo svítí tiše a sůl se rozpouští neslyšně. Sviťte světlem Kristovým a ochucujte chutí evangelia tak, aby lidé velebili našeho Otce v nebesích.
Více se dočtete na diecézní příloze Katolického týdeníku č. 6.
Fotogalerie: Jaroslav Maslowski / Člověk a Víra
