Ostrava – V prosinci se po osmnácti letech uzavřela ostravská kapitola salesiána P. Jiřího Cahy, SDB. Provinciál ho převelel do Pardubic. V mezičase mezi loučením a balením stěhovacích krabic si končící ředitel ostravské salesiánské komunity našel čas na rozhovor pro lednové číslo diecézního časopisu OKNO.

20 21 008

Na ledě s mladými. Jiří Caha stojí úplně nalevo. Foto: Jakub Štefela

S čím jste tehdy před osmnácti lety do Ostravy přicházel?

Měl jsem určitě méně zkušeností s vedením lidí a řízením střediska. Na předešlém působišti v Plzni jsem byl „jen“ vedoucím programů s pár kolegy a menší skupinou dětí. Tady mě čekala velká organizace s desítkami lidí, která se navíc postupně rozrůstala. Ostravu jsem vůbec neznal, jezdili jsme sem jen jednou ročně na turnaje ve stolním tenisu. Přicházel jsem navíc s nejistotou, jak porozumím romské problematice. Před příchodem do Ostravy jsem s Romy nikdy nepracoval. V Plzni jsem se s nimi setkával velice okrajově.

Jak na poznávání romského světa vzpomínáte? Jak se vyvíjelo?

Zásadní byly samozřejmě osobní zkušenosti. Přišel jsem s respektem, byl jsem v tom nováček a ostatní kolegové mě poučovali. Když jsem aplikoval nějaké věci z Plzně, tak říkali: „To nebude fungovat, Romové přemýšlí jinak.“ Postupně jsem si uvědomoval, že to není úplně pravda. Jsou to zase jen děti, mladí lidé a funguje na ně to samé, co na ostatní. Když poznají, že je k nim člověk otevřený a vstřícný, tak to jde všude stejně dobře. Pomalu jsem si získával respekt i vztah s pracovníky, když viděli, že to myslím dobře a nechci jejich práci překopat. Pomohlo mi taky, že už jsem z Plzně uměl hrát a trénovat stolní tenis, skrz „pinec“ jsem navázal vztah zase s dětmi.

Za osmnáct let těmito chodbami prošly stovky a stovky dětí. Někdo přijde a odejde, jiné můžete provázet delší dobu. Tak jako tak asi počítáte s tím, že výsledky své práce nemusíte vidět. Jak se s tím vypořádáváte? 

Stoprocentní úspěšnost není u nikoho, ale ani ta nulová ne. Nedá se říct, že by naše působení na někoho nemělo vůbec žádný vliv. Do dětí jsme zaseli dobro a třeba to přinese výsledek až někdy později, nevíme. Občas potkáme někoho, kdo sem kdysi chodil a hlásí se k nám. Nedávno jsem pomáhal sestrám Matky Terezy rozdávat po mši svaté jídlo lidem bez domova a přišel za mnou jeden klučina. „Pane faráři,“ říká, „znáte Jardu Němce? My jsme s ním jezdili na kole na výlety! Žije ještě?“ Ano, salesián Jarda Němec tady v 90. letech s prací s Romy začal a dnes působí v Brně. V tom klukovi něco zůstává, občas jde na mši. Jeho bráchu jsem trénoval stolní tenis a ten pak sice skončil ve vězení, že v nějaké emoci praštil jiného chlapa, ale už je zpět na svobodě. Pracuje a má dvě děti. Ti lidé někdy i přes různé krizové kotrmelce žijí docela dobrý život.

Jakou zkušenost si ze života s Romy odnášíte?

Říká se takové velice pěkné přirovnání, že Romové žijí na způsob mustangů: nespoutaně si běhat, kam chtějí. Nenechají se osedlat, užívají si pohyb ve volné přírodě. A my z bílé majority jsme v roli tažných koní, kteří jsou zapřažení a táhnou. Máme klapky na očích a jisté žrádlo, stáj, bydlení. Je o nás postaráno, ale musíme dřít. Oni moc dřít nechtějí, nemají jistotu žrádla, zázemí – ale zase mají svobodu. Navzájem se musíme učit, že ani jedno není ideální. Někdy se ptám, k čemu naše společnost Romy vede: Aby z nich byli tažní koně, jako je evropská majorita? Vždyť my jsme přece taky nespokojení, že dřeme a nemáme čas na sebe ani na Pána Boha. Vlastně jim závidíme, že nic nemusí a žijí si svobodně. Romové se o náš gadžovský životní styl snaží, ale není to pro ně snadné. Nespoutaný život vede k existenciálním problémům. Bavíme se o tom s nimi a hledáme rovnováhu, aby mohli žít ve větším klidu a nestresovali se.

Jak život s Romy obohacuje váš duchovní život?

Jsou pro mě zrcadlem, jak víru prožívat emotivněji, více vztahově. Duchovní život pro ně není povinností nebo věcí výchovy, ale vztahem k Pánu Bohu, k Ježíšovi. Někdy se tvrdí, že jsou Romové problém. Ale zvlášť v církvi by pro nás měli být příležitostí. Jako když Ježíš říká, aby šli učedníci do Judska a Samaří hlásat evangelium. My se na Romy koukáme jako na Samaritány s určitým opovržením, ale oni přece věří ve stejného Boha! Jsou často dokonce pokřtění! Víru sice místy projevují jinak, ale kořeny jsou stejné. Romové jsou misijním územím pro církev, protože nikdo jiný se jimi nechce zabývat. A oni jsou přece podstatně zasaženi chudobou. Nejde o dávky. Scházejí jim zdroje, jak prožít život kvalitně z duchovního nebo kulturního hlediska. Kde jinde by měli mít Romové otevřené dveře než v církvi?

Z oratoře vycházíte mimo jiné na ubytovnu do Zábřehu. V čem se tam vaše práce liší?

Tady v Don Boscu platí naše pravidla, určitá skupina dětí sem chodí pravidelně. Když přijde někdo nový, je snadnější ho začlenit. I samy děti se navzájem napomínají, že se tady sprostě nemluví. Máme tu pěkné prostředí, které na člověka působí. Na ubytovně SOIVĚ v Zábřehu je pánem někdo jiný: provozovatel ubytovny, který určuje veškerá pravidla – kolik se bude platit, kdo tam bydlí. Dává sankce, když někdo moc topí nebo moc větrá nebo když má hosta na přespání. Ti lidé jsou jeho rukojmí, protože nikam jinam už jít nemůžou. My tam máme pronajaté dvě klubovny, které jsou krásné. Oni překročí dveře k nám a ocitnou se naráz v jiném světě, kde jsou jiné vztahy a nikdo po nich neřve. Ale když vyjdeme ven z místnosti, tak tam vidíme děcka, která od šesti let kouří, zfetované mladé a ještě horší věci. Víme, že tam funguje obchod s bílým masem. My tam tvoříme ostrůvek naděje, aby děti a mladí v tom hrozném prostředí zažili něco pěkného.

Kde berete sílu nebo nový elán k práci, když ty hrozné životní podmínky vidíte?

Dlouhodobě pomáhá, že je tu výborný tým, který se navzájem podporuje. Je to až zázrak, že tu v podstatě vždycky pracují věřící lidé. Pokud sem přišli jako hledající, tak se zde nechali pokřtít. My přitom neděláme ani žádná výběrová řízení, Pán Bůh nám vždycky pošle někoho, kdo se s námi naladí na stejnou notu. Dlouhodobě máme supervize a každý týden se jako pedagogičtí pracovníci scházíme před poradou na společenství, kde se hodinu bavíme o nedělním evangeliu. Teambuildingová je vlastně i čtvrteční bohoslužba, kterou prožíváme spolu s dětmi, máme rádi společné obědy. Nad rámec společného čerpání pak musí mít každý sám taky vlastní duševní hygienu a duchovní život.

Kostel sv. Josefa. Jakou roli má podle vás v ostravském pastoračním prostoru?

Naši roli hledáme. Máme takzvaný rektorátní kostel, který spadá formálně pod farnost Moravská Ostrava. Pastoraci a finance ale máme vlastní. Procházeli jsme dva roky strategickým plánováním farnosti a skončili jsme u toho, s čím se běžně začíná: jaké je vlastně naše poslání. Myslím, že je dobré explicitně vyjádřit, že středobodem naší pastorace by měli být mladí lidé, rodiny a Romové a vše ostatní k tomu směřuje. Pracujeme se seniory s tím, že oni modlitbou nebo jinak podporují práci s těmito skupinami. Jde o to, aby náš kostel byl místem, kde se přirozeně setkají Romové a lidé z majority. A z toho vyplývá i možnost vzájemného smíření. Když mám dobrou zkušenost s nějakými Romy, tak se dokážu dívat milosrdněji na ty, kteří dělají blbosti. Říct si, že přece nejsou všichni takoví, vždyť ti naši jsou fajn. A můžeme se za sebe například modlit. Snažíme se hledat co nejvíc průsečíků. Loni jsme měli třeba vůbec poprvé společnou slavnost prvního svatého přijímání pro děti z kostela a ze střediska, po které následovalo společné pohoštění. I tak se odstraňují předsudky.

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle diecézního časopisu OKNO. Najdete v něm také článek o farní kavárně ve Stěbořicích, polévce na hranici v Českém Těšíně nebo vzpomínky z diecéze na papeže Benedikta XVI. Časopis je k dostání v kostelích diecéze, od února také on-line.

Okno 01 2023 1

 

Pin It