Přemýšlím nad tím, že když Izrael dostal skrze proroka Izajáše tak velká, vznešená a mocná přislíbení, proč se nenaplnili? Proč místo toho, aby byl „zářivou korunou v Pánově ruce, královským věncem v ruce svého Boha“ (Iz 62, 3), byl odlomen z kmene olivy (viz Řím 11)?
Jistě, Bůh Izrael přivede, naštípí zpět. Ale odlomil ho, protože neplnil své poslání. Izrael měl být svatým národem, královstvím kněží – tedy svým výjimečným, svatým životem měl přitahovat ostatní národy k pravému Bohu a svým kněžským úkolem – přinášením obětí – měl pohanům přinést spásu. Ale Izrael se zaměřil na sebe a viděl jen své vyvolení, ale ne svůj úkol.
Nyní je naším úkolem – úkolem církve – žít jako vyvolený, svatý národ, jako království kněží, abychom splnili úkol, daný původně Izraeli: přinést pohanům spásu. Neboť k tomu jsme byli povoláni k životu s Bohem. Zaměříme-li se na sebe – na svou vlastní spásu, ale zapomeneme na lidi kolem sebe, i my můžeme být odlomeni. Ne celá církev, ale jednotlivci či místní církve, jak se to už nejednou stalo v dějinách. Stačí se podívat na dnešní Turecko či severní Afriku, kde kdysi byly vzkvétající církve. A možná se stačí podívat na nejbližší okolí - zatímco před 40-50 lety se všichni sousedé snažili žít podle Božího zákona, dnes je tvůj dům a tvá rodina možná osamocená v moři pokřtěných pohanů.
Jak máme svůj úkol plnit? V podstatě jednoduše. Žalmista říká: „Zpívejte Pánu píseň novou!“ Nový člověk žije novým životem a zpívá novou píseň. O čem zpívá tvůj život? O Ježíšovi? O tom, že Pán kraluje? Nebo „zpívá“ o sporech, svárech, hádkách, křiku, rouhání, smilství, pornografii...?
Žalmista říká: „Zvěstujte jeho spásu den co den.“ Jen ten, kdo si je vědom své spásy, může ji ohlašovat jiným. Víš, že jsi zachráněný? A z čeho jsi zachráněný? Pokud to víš, nemůžeš mlčet.
Žalmista říká: „Klanějte se Pánu v posvátném rouchu.“ Posvátné roucho je čisté srdce, duše očištěná od hříchů. Ten, kdo zažil bytostně takové očištění, tak padá před Bohem na kolena a klaní se... I ty jsi byl očištěn ve křtu, proto nesetrvávej v hříchu, ale klaň se Pánu. Hned nyní nech čtení a pokloň se Pánu. Je-li třeba, vyznej svůj hřích, lituj a změň své smýšlení jako součást poklony Pánu
Víš, co bude výsledkem? Budeš hlásat mezi pohany: „Pán kraluje!“ (Ž 96, 10).
Pokud se toho bojíš, ať ti je povzbuzením, že nejsi na to sám. Určitě je ve tvém okolí někdo, kdo se také pokouší ohlašovat (možná i slovem): „Pan kraluje!“ Spoj se s ním a hlásejte spolu. Hlas (život) dvou je silnější než hlas (život) jednoho. Někdo vás uslyší/uvidí a přidá se. Bude kráčet spolu (syn odos), budete zpívat novou píseň a „Pán bude každý den rozmnožovat ty, kdo mají být spaseni“ (srov. Sk 2, 47).
P.S. Když si přečteš dnešní evangelium o svatbě v Káně (Jan 2, 1-11) a spojíš si ho s prvním čtením a žalmem, uvidíš, jak je Ježíšův zázrak voláním: „Pán kraluje!“, ale i výzvou pro učedníky uvěřit a žít novým životem. A tak se také stalo (Jn 2, 11). Možná uvidíš ještě leccos jiného, neboť toto evangelium je velmi bohaté na Boží dary.
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora a žilinské diecéze z portálu: http://dcza.sk
Foto: Pixabay.com
