Nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ jedině v Duchu svatém.“ (1 Kor 12, 3b). 

Izraelité byli vyvoleným národem. Ne však proto, aby na to byli pyšní, ale měli mimořádné vlastní poslaní, které jim Bůh oznamil slovy: „Budete mi královským kněžstvem, národem svatých“ (Ex 19, 6a). Co tato slova znamenají?

Formulaci „královské kněžstvo“ znamená, že všichni členové tohoto království jsou kněžími – jsou tedy povoláni přinášet oběti a oznamovat Boží poselství. Komu? Na prvním místě sobě samým, ale hlavně všem národům, nejen těm nejbližším. A slova „národ svatý“ nevyjadřují ani tak, že mají žít bez hříchu, jak dnes chápeme (ne úplně správně) svatost, ale že mají žít radikálně jiným způsobem než druzí. V kladném smyslu. Tedy svým státním uspořádáním, zákony, mravy měli Izraelité vysoko převyšovat jiné národy, aby poznaly, že tak nežijí z vlastní moci, ale mocí svého Boha.

Bohužel, Izraelité tento úkol nezvládli. Zaměřili se na sebe a své vyvolenií a ne na lidi a národy okolo sebe. Ty vnímali jako pohanské a nepřátelské. Pokládali je za objekt své nenávisti, vyhasl v nich misijní, kněžský duch; zaměřili se na svatost zákona a ne na svatost srdce.

Víš, že slova o vyvoleném národě, královském kněžtvu, svatém národě cituje i svatý Petr a vztahuje je na Církev (2 Pt 2, 9)? Úkol, který dostal Izrael, je nyní zadán nám!

Křtem jsem dostal účast na Kristově kněžství a jsem povolán přinášet oběti a hlásat Boží království. To první ještě možná tak nějak zvládam, když při ranní modlitbě obětuji Bohu nový den. Ale to druhé? Jak vypadá mé hlásání? Vidí lidé okolo mne – rodina, sousedé, kolegové v práci –, že žijeme jinak než lidé, kteří Boha nemilují?

Svatý Pavel v Listě Říimanům náš úkol hlásání upřesňuje: „...smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,“ (5, 11). Tak toto je už jiná káva! Chlubit se Bohem je něco jiného než co jsem slyšel z úst některých lidí. Ale je to součást našeho vyvolení, je to naše poslání!

Víš, jaký je můj Bůh? Minulou neděli jsem při mši svaté četl první čtení. A při větě: „Bůh je milosrdný a laskavý, shovívavý, velmi milostivý a věrný“ (Ex 34, 6) se mi stáhlo hrdlo a málem jsem to nedočetl. Protože jakoby se mi v jednom okamžiku v srdci promítl můj život a bylo mi úplně jasné, že přesně takový je můj Bůh. Že ta věta v textu je o vztahu Boha ke mně. Takovým Bohem se chlubím.

Ale tím nepovažuji svůj úkol za splněný. Vím, že až do posledního dechu mám prinášet oběti, hlásat Boží dílo a chlubit se svým Bohem. Kéž by jsem jednou mohl umírat s vědomím, že jsem tento svůj úkol do poslední tečky splnil...

„Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10, 8).

Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora a žilinské diecéze z portálu: http://dcza.sk 

Přeložil: Mgr. Bc. Pavel Siuda

 

 

Pin It