Čtrnáct svatých pomocníků v nouzi. Za touto poněkud tajuplnou šifrou se skrývá skupina různorodých světců, jejichž uctívání sahá přinejmenším do XIV. století. Vzývání 14 pomocníků v nouzi bylo (dnes už jejich společné uctívání takřka vymizelo) doporučováno stejně jako třeba vzývání osobních patronů. Tato tradice má svůj původ v německých zemích, a to především v dobách morových epidemií, hladomorů, velkého soužení a ustavičných bojů.

 

Proto je dobré si je připomenout zvláště dnes, kdy řádí epidemie jiného druhu, dnes, kdy jsme si navykli spoléhat v první řadě nebo výhradně na lidské prostředky, kdežto pomoci Boha či Jeho svatých se už tak nedovoláváme a nespoléhám na ně.

Jakkoli mohou a jsou pomocníky a přímluvci všichni světci a světice, tuto čtrnáctku vyvolených spojuje výslovná prosba, kterou vznesli k Bohu krátce před svou smrtí – aby mohli, resp. směli být nápomocni každému, kdo se na ně obrátí. Výjimečnost jejich přímluvy uznala církev tímto způsobem.

A o koho vůbec šlo? Ve výčtu 14 pomocníků v nouzi jsou zastoupeni velcí, resp. známí svatí i dnes již zcela zapomenutí jedinci, kteří, jak již bylo řečeno, mysleli v posledních chvílích svého pozemského života na ty, kdo přijdou po nich.

Sv. Akácius /Acház/ (vlastní slavení 8. 5.) – tento Kappadocan žil ve 4. stol. Byl římským legionářem – zastával post jednoho z vyšších důstojníků. Jako křesťan odmítl obětovat římským bohům, za což byl natažen za údy mezi čtyři kůly a od hlavy až k patě zbičován. Potom dostal sedmidenní pauzu na rozmyšlení, jež strávil o hladu ve vězení, a poté nastalo další kolo krutého mrskání, tentokrát bičíky zakončenými olověnými kuličkami. Nato si jej jeho věznitel odvezl do Konstantinopole. Akácius mu po cestě obrátil všechny vězně na víru, pak byl znovu krutě zmrskán a nakonec popraven.
Bývá vzýván ve smrtelných úzkostech a při různých nehodách;

Sv. Barbora (4. 12.) – dcera fanatického pronásledovatele křesťanů Dioskura v Nikomédii (dnes Turecko), jež se proti jeho vůli, v době, kdy bylo křesťanství v Římské říši postaveno mimo zákon (přelom 3. a 4. stol.), nechala pokřtít. Dioskurus ji, aby se jí nová nauka nezalíbila jako řadě jiných žen v kraji, nechal zavřít do věže, aby tam k ní slova misionářů nepronikla. Aniž by to věděl, zajistil jí tak jakési soukromé exercicie, protože Barbora, jsouc o samotě, mohla v klidu rozjímat o tom, co do té doby o křesťanství slyšela. Milostí Boží uvěřila. Požádala otce, aby jí zřídil v jejím vězení jakýsi bazének. Ten tak milerád učinil, měl za to, že je to její počínající marnivost. Jenže ona se v něm se nechala pokřtít. Když se Krista odmítla vzdát i při krutém mučení (bičování, pálení ohněm a uřezání prsou), když vydržela hladovění, setnul jí její otec vlastnoručně hlavu mečem. V další vteřině byl zasažen bleskem, který sjel z čistého nebe, a na místě bylo po něm.
Rovněž Barbora je přímluvkyní za dobrou smrt, dále pak ochránkyní vězňů, proti ohni, bouřce, horečce, moru; je patronkou havířů, zedníků, tesařů, stavebních dělníků, dělostřelců, kovářů, tesařů, kuchařů, hasičů, slévačů zvonů… Bývá též zobrazována s věží, do níž ji uvrhl otec a v níž si ke dvěma oknům nechala vybourat ještě třetí – na znamení Boží Trojice;

Sv. Blažej (3. 2.) – biskup z arménského Sebaste, současník Acháze a Barbory. Když v roce 313 vydal císař Konstantin Edikt milánský, v němž dal křesťanům úplnou svobodu vyznávat svou víru, mysleli si vyznavači Krista, že mají vyhráno. Jenže ouha, Licinius vládnoucí na Východě říše na nějaký císařský edikt nereflektoval a i nadále křesťany pronásledoval. Jedním z těch, kdo na to doplatil, byl Blažej. Dlouho se mu sice dařilo unikat pronásledování Licinových pochopů, až byl r. 316 přece jen chycen (Skrýval se v lesích, kde si náramně rozuměl s lesní zvěří, ale jednoho dne jej čirou náhodou objevili lovci a odvlekli k Liciniovi.), strašlivě ztýrán (jeho tělo bylo rozdrásáno železnými hřebeny) a sťat. Do vězení za ním jednou přišla jedna místní chudá žena, jíž měl vlk odnést její jediné prase. Blažeji jí bylo líto a za jejího pašíka se pomodlil. Rozradostněná žena jej nazítří zase našla ve svém chlívku. Z vděčnosti pak nosila Blažejovi do vězení svíčky. Známá je legenda, kdy Blažej jakožto bývalý lékař vytahuje uvězněnému chlapci rybí kost z krku a zachraňuje jej tak tím před udušením.
Díky tomu se stal ochráncem při onemocnění krku, ale také bývá vzýván jako přímluvce za dobré počasí; je patronem dobré zpovědi, lékařů, obuvníků, krejčích, pekařů, tkalců, hudebníků…; je vzýván proti moru, kolikám, bolestem zubů, vředům, krvácení, nemocem měchýře, ochránce domácích zvířat;

Sv. Diviš (9. 10.) – jinak též Dionýsius. Právě po něm je pojmenována proslulá pařížská katedrála Saint-Denis. Byla vystavěna na jeho hrobě. Sv. Diviš byl prvním pařížským biskupem, do tehdejší Galie přišel v půlce 3. stol. jako jeden ze sedmi biskupů, které sem vyslal papež Fabian. Jeho misie měla mimořádný úspěch, nejen v Lutécii (dnešní Paříži), ale i v širém okolí obrátil na víru nespočet pohanů. Jenže pak přišla další vlna pronásledování křesťanů a biskup Diviš to odnesl: byl zatčen, zmučen a nakonec i popraven – podle starých podání na Hoře mučedníků neboli na Montmartre. Tělo vhozené do Seiny jakýsi zbožný křesťan vytáhl a potají pochoval. Nad jeho hrobem pak sv. Jenovéfa vybudovala kapličku, král Dagobert pak založil benediktinské opatství a sv. Ludvík IX. je pak rozšířil a vybudoval onu slavnou katedrálu, jež vloni vyhořela. Byl pak prvním franc. králem, jenž tu byl pochován.
Je patronem střelců, proti bolestem hlavy, psímu kousnutí či vzteklině.

Sv. Erasmus (2. 6.) – další biskup a další mučedník pocházel z Antiochie, byl jedním z mnoha, na nichž se vyřádil maniak jménem Dioklecián, který až fanaticky pronásledoval Kristovy vyznavače. Sedm let se před ním skrýval na jedné libanonské hoře, kam mu podle legendy přinášel potravu havran. Jednou se mu zde zjevil anděl, jenž ho přiměl k návratu. Vrátil se, ale chytli ho pronásledovatelé a začali ho mučit. Šídlem jej bodali bod nehty, navijákem trhali z těla vnitřnosti, což podle legendy přežil a přeplavil se do Itálie, kde na rozbouřeném moři zachránil svou modlitbou posádku při životě. V Itálii pak kolem r. 303 ve vysokém věku s totálně zbídačeným tělem zemřel.
Je patronem námořníků, provazníků, soustružníků, tkalců, dále pak domácích zvířat, je pomocníkem při zvládání přemíry emocí, při kolice, křečích, nemocích žaludku, bolestech v podbřišku, při porodu a dobytčím moru;

Sv. Eustach (20. 9.) – česky Dobromír, nejstarší z celé skupiny – žil v době vlády císařů Trajána a Hadriána, tedy na přelomu 1. a 2. stol.; důstojník římských legií vyznačující se mimořádnou statečností a hrdinstvím, příklad špičkového vojáka a pohana; zničehonic však uvěřil v Krista, obrátil se a změnil jméno (z Placida na Eustacha) i způsob života.
Podle legendy se na jednom lovu odloučil od družiny a pronásledoval velikého jelena. Když už napjal luk, aby ho skolil, spatřil mezi jeho parohy lesklý kříž a uslyšel hlas: „Placide, proč mě pronásleduješ? Já jsem Kristus, který za tebe zemřel. Přišel jsi na lov, ale já ulovím tebe.“ „Co mám udělat, Pane?“ ptal se šokovaný lovec. „Jdi za místním biskupem a nech se i se svou rodinou pokřtít.“ Doma zažil druhý šok, když mu jeho žena řekla, že i ona měla vidění, kdy ji neznámý muž řekl, ať přijde zítra i s dětmi k němu.
Druhý den se nechali pokřtít a novopečený Kristovec měl v lese další vidění – budeš trpět pro mé jméno, ale čeká tě odměna, když vytrváš. V krátké době rodině poumíralo veškeré služebnictvo na neznámou chorobu, pak i dobytek, zloději jim vyplundrovali a vypálili dům. Sousedi to chápali jako znamení pomsty římských bohů, začali mu to dávat najevo, proto se rodina raději odebrala pryč. Při plavbě přes moře neměl na zaplacení, pragmatický kapitán mu sebral ženu a vysadil ho bez milosti na břeh. Brzy přišel Eustach i o oba malé syny. Bývalý voják „narukoval“ jako čeledín u jakéhosi sedláka. Jenže Řím pro své války potřeboval vojáky – ty výtečné především. Císař Trajánus tedy povolal Eustacha do zbraně. Vojenské řemeslo měl v krvi a legie vedl od vítězství k vítězství.
Služba v legiích mu vrátila i oba syny – poznal je ve dvou vojácích vyprávějících si navzájem své osudy. A zanedlouho se sešel i se svou milovanou Theopistou, která pracovala jako zahradnice v domě, kde se ubytovali. Když se však nový císař Hadriánus dozvěděl, jakou že to víru jeho vojevůdce vyznává, nutil jej k odpadu. Marně. R. 118 jej proto nechal upálit v kovové figuríně býka.
Sv. Eustach je patronem myslivců, lovců, klempířů a soukeníků je i pomocníkem při rodinném smutku a proti škodlivému hmyzu;

Sv. Jiljí (1. 9.) – athénský rodák žijící na přelomu 7. a 8. stol. po smrti svých zámožných rodičů rozdal všechno, co měl, a stal se poustevníkem. Jako Řek si však nevybral Řecko, ale řeku Rhônu ve sladké Francii (tehdy ještě Galii). V hlubokých lesích jej po dlouhé době odloučení a samoty vyrušili vizigótští lovci v čele se svým králem Wambou, honící laň. Zvíře hledalo skrýš v blízkosti lesního muže, kam za ním naslepo vystřelil svůj šíp sám panovník. Místo laně však trefil Jiljího. Chtěl ho odškodnit, ale ten žádal jediné – aby zde směl vybudovat klášter, což mu panovník učinil k vůli. Stal se pak jeho prvním opatem, řídil jej dle benediktinské řehole a opatoval až do 1. 9. 720, kdy odešel na věčnost. Předtím jej však musel zbudovat ještě jednou, protože klášter padl za oběť řádění plenících Maurů.
Jiljí je patronem myslivců, pastevců, trosečníků, žebráků, kojících matek, malomocných, přímluvcem při duševních chorobách, neplodnosti lidí i zvířat, proti suchu, ohni a bouři, pomocníkem v dobré zpovědi a při opuštěnosti;

Sv. Jiří (24. 4.) – další důstojník římských legií, co sloužil pod císařem Diokleciánem. Postavil se jako křesťan na obranu pronásledovaných bratří a v neposlední řadě i samotného Spasitele. Bylo to v době, kdy s Ježíšovým jménem na rtech umíraly denně i tisíce mučedníků. Boj se starým pohanstvím a nepřáteli církve symbolizuje mimo jiné i tolik zobrazovaný motiv draka – symbol ďábla. R. 305 byl zajat, surově zbit holemi a železnými tyčemi, a když ho ani to nepřivedlo „k rozumu“, vhodili jej např. do rozpáleného nehašeného vápna. On to však zázračně přežil. Jed, který mu jakýsi mastičkář namíchal do nápoje, mu neuškodil, což přimělo onoho šamana, aby se před ním vrhl k nohám a prosil o křest. Místodržící Dacián, který o Jiřího zřeknutí se Boha usiloval, se tak rozlítl, že onomu mastičkáři jedinou ranou roztříštil lebku. Pod vlivem této události i Jiřího neochvějného setrvávání ve víře se obrátila samotná císařova choť, což i ji stálo krk. A sv. Jiří přišel o hlavu hned vedle ní.
Jako světec byl neobyčejně populární, např. Gruzie nese jeho jméno (Georgie). Stal se patronem rytířských řádů, skautů, rolníků, kovářů, bednářů, pocestných, přímluvcem v bojích všeho druhu, v horečce, proti pokušením, za příhodné počasí…;

Sv. Kateřina Alexandrijská (25. 11.) – Tato egyptská princezna pocházející, jak přídomek napovídá, z Alexandrie, byla velice krásná; také tak byla pyšná a pohrdala každým svým potencionálním ženichem. Po setkání se stařičkým poustevníkem, který jí řekl, že nejlepším ženichem je Kristus, se obrátila, nechala se pokřtít, a tím také započala své martyrium, jež ji vyneslo na oltář. Při jedné slavnosti pořádané na císařský trůn usednuvším císařem Maximinem odmítla obětovat pohanským modlám. Maximin byl znám svou až proletářskou nenávistí ke všemu křesťanskému, každého, kdo se k nenáviděné víře hlásil, mučil tak dlouho, dokud se tento neodebral na věčnost, nebo k soše či oltáříku římského boha, aby mu vsypáním kadidla obětoval. Kateřina neohroženě císaře obvinila, že věří falešným bohům, a vyzvala ho k obrácení. Toho taková odvaha zaskočila a jist si svou výmluvností a inteligencí, pozval si ji do paláce, aby ji přesvědčil o opaku. Jenže císař po chvíli nevěděl, kudy kam. Nepomohla ani učená disputace s padesátkou věhlasných učenců země, které na dívku přivolal. Naopak, všichni tito učenci se pod vlivem její řeči obrátili. Stálo je to život – byli upáleni.
Maximin chtěl Kateřinu obrátit na víru předků nejprve po „dobrém“ – týden ji nechal o hladu – a pak po zlém. Dal ji krutě zmrskat a pak pohodit do vězení, aby zde zemřela hladem. A odjel na pár dní z paláce pryč. Její příběh neušel pozornosti dvora, a zatímco si Maximin užíval slastných chvil volna, navštívila osmnáctiletou dívku v kobce císařovna Justina, doprovázena vojevůdcem Poryfriem. Z cely poté vyšli dva přesvědčení křesťané. Když Maximin po návratu zjistil, že jeho vězenkyně i nadále žije, rozvzteklil se a přikázal ji popravit. Kateřina byla vpletena mezi kola, „ozdobená“ hřeby a byla jí nabídnuta poslední možnost zachránit si život, když obětuje bohům. Odmítla. Popravčí nástroj však selhal, a tu se do toho vložila Justina a přemlouvala muže, ať ji už nechá, protože všechny tyto znaky - že vydržela tolik dní o hladu, rozlámané kolo - svědčí o něčem, co je přesahuj, načež se přiznala, že i ona je křesťanka, aby ho obměkčila. To ale neměla dělat. Maximin to vzal osobně a nechal ji stít, stejně jako Poryfria. A pak došlo i na Kateřinu – i ona skončila o hlavu kratší. Stalo se tak 25. 11. 307.
Sv. Kateřina Alexandrijská je patronkou dívek, panen a manželek, učitelů a studentů, teologů a filozofů, univerzit a knihoven, řečníků, nemocnic, všech povolání majících co do činění s nožem či kolem, kadeřníků, obuvníků, švadlen, advokátů, pomocnicí při migréně, bolestech jazyka, při hledání utonulých a má na starosti i polní plodiny;

Sv. Kryštof (25. 7.) – mladý Reprobus byl veljý silák a byl si toho vědom. S takovou postavou a s takovou silou budu sloužit jen největšímu králi, říkával si. Když už se mu takového povedlo najít, dost ho zklamalo, že se bojí ďábla. Proto začal sloužit právě ďáblu, ale když viděl, že ten se třese strachy, jen co spatří kříž, měl o největším králi opět jasno. Nevěděl však, jak ho najít a jak mu sloužit, až mu způsob služby poradil jeden poustevník: „Jsi silný, přenášej tu v této dravé řece lidi. Není tu můstek a loďka by se tu tento utopila.“ Reprobus se tedy stal přenašečem lidí přes řeku. Jednoho dne ho o přenesení požádal malý chlapec. Už v půli řeky toho měl ale Reprobus dost. Tak tak že se dopotácel ke břehu. Tam mu dítě řeklo: „Víš, koho jsi nesl? Ježíše Krista. Nesl jsi víc než celý svět.“ A hned vzápětí „přenosníka“ ponořil do vody, aby se vynořil už jako křesťan Christophorus, tj. Nosič Krista. A jako křesťan skončil Kryštof  na mučidlech a pak na popravčím špalku. A opět ta samá písnička – mučili ho, aby se zřekl Krista, ale on odolal. Zkusili to tedy jinak. Do vězeňské cely mu podstrčili dvě krasavice, které měly za úkol ho svést. Místo toho svedl on je – ze scestí na pravou cestu.
Je patronem řidičů, lodníků, převozníků, poutníků, cestujících, atletů, havířů, tesařů, zahradníků, kopáčů pokladů, dětí, ochráncem proti náhlé smrti, proti nákazám, suchu, nebezpečí ohně a vody, nečasu a kroupám, proti nemocem očí a zubů;

Sv. Kyriak (8. 8.) – další oběť Maximinova běsnění. Původně snad byl arcijáhnem papeže Marcelina, pak byl zajat a několik let dřel v císařových jílových dolech. Do stejných dolů chodil předtím posilovat křesťanské vězně a jeho časté návštěvy neušly bdělému zraku dozorců, kteří o tom podali hlášení na patřičných místech. Už tehdy se modlitbami nad slepými podílel na jejich nabytí zraku. Celou dobu byl nucen k tomu, aby přijal za své římské božstvo a zřekl se pravého Boha. Ve vězení uzdravil z posedlosti císařovu dceru Artemii, jež pak měla dokonce požádat o křest – podobně jako sv. Blažej při příhodě s krkem se tak stal sv. Kyriak patronem proti posedlosti. Nato byl propuštěn, a protože se jeho čin neutajil, ale dostal až do Persie, pozval si ho perský král, aby uzdravil jeho dceru Jobii. Kyriak tak učinil a zároveň obrátil Jobii s rodiči a mnoha lidmi od dvora na víru. Po návratu do Říma jej nějaký čas čekal poklidný život v domě, který mu věnoval sám Dioklecián. Poté co tento císař abdikoval, nový vladař se se zázračným léčitelem nemazlil. Zatkl jej a nutil k odpadu. Když tak Kyriak odmítal učinit, musel podstoupit mučednickou smrt. Po krutém týrání, kdy byl např. poléván vroucí smolou, mu byla useknuta hlava.
Sv. Kyriak je přímluvcem v hodině smrti, při pokušení, patronem dělníků na nucených pracích;

Sv. Markéta (20. 7.) – kromě mléka předávala kojná malé Markétě i křesťanskou víru. Tajně, tehdy se to nesmělo. Najevo to vyšlo, až když Markéta vyrostla. Otec s ní neměl slitování a udal ji. Místodržící Olybrius se do ní zamiloval a zatoužil po ní. Markéta se mu ale vysmála, srovnala jej s prachem země, načež ji dal odmítnutý milovník pálit pochodněmi, pověsit za vlasy a bičovat. Ve vězení se jí zjevil ďábel v podobě draka, aby ji zastrašil, ale zahnala jej znamením kříže. Její rány se zázračně uzdravovaly, což přimělo nemálo svědků k obrácení. Rozběsněný Olybrius jí pak nechal na náměstí veřejně srazit hlavu. Psal se rok 305. Velké úcty se těšila v Řecku (Marina), do západní církve pronikla její sláva až díky zařazení mezi Čtrnáct pomocníků v nouzi.
Markéta je patronkou panen, kojných, rodiček, manželek, při těžkém porodu, neplodnosti, při nemocech obličeje a při ranách;

Sv. Pantaleon z Nikomedie (27. 7.) – Sv. Pantaleon, vychovávaný křesťanskou matkou, se stal ve svém oboru lékaře uznávanou kapacitou, navrátil zrak slepci nebo vyléčil chlapce uštknutého hadem, takže není divu, že si jej na svůj dvůr povolal sám prefekt Maximin. Tam Pantaleon obrátil jeho ženu na křesťanství. Leč špehoval je tribun Galerius, který Pantaleona udal jako tajného křesťana. Ten to nijak nepopíral, naopak zdůrazňoval, že jeho úspěchy jsou takové jen proto, že mu pomáhá Lékař nejvyšší – Kristus. Maximin pak prý se svou ženou opustil zemi a jeho nástupce – nikdo jiný než Galerius – se na Pantaleonovi vyřádil. Se zvířeckou zběsilostí jej mučil, ale když se mu s nebožákových úst nepodařilo vyloudit slůvko odpadu, nechal mu přibít ruce na hlavu a pak popravit. Z jeho ran prý namísto krve vytékalo mléko. I zde se psal rok 305.
Je patronem lékařů, porodních asistentek, kojných; pomocníkem proti bolestem hlavy, nemocem dobytka, proti lučním kobylkám a při opuštěnosti;

Sv. Vít (15. 6.) – další případ člověka, jenž chce po svém dítěti, které uvěřilo v Krista, aby se své víry vzdalo. Vítův otec svého syna tloukl, nařídil mu domácí vězení, ale nepomohlo to. Společně s jinými byl malý Vít (bylo mu 7 let) vydán císaři, kterého neobměkčilo ani náhlé zázračné uzdravení jeho synka svatým Vítem z padoucnice. Se svou kojnou a vychovatelem byl vržen do kotle s vroucím olejem, z něhož však podobně jako sv. Jan vyvázli bez úhony. Lev, kterému je pak předhodili, o ně nejevil zájem. Proto je dal císař natáhnout na skřipec a poté popravit setnutím hlavy. Stalo se r. 304.
Tento světec je patronem mládeže, hospodských, vinařů, sládků, lékárníků, herců, je vzýván při ochraně cudnosti, domácích zvířat, pramenů, proti padoucnici, posedlosti, hysterii, vzteklině, křečím, očním i ušním chorobám, proti blesku, nečasu a nebezpečí ohně, proti neplodnosti, za dobrou setbu a sklizeň.

Ilustarční foto - oltář 14 pomocníků v nouzi v polské Lubawce.

Libor Rösner

Pin It