„Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu… Ale Kristus z mrtvých vstal“ (1 Kor 15,17ab. 20a).

Dnes si dovolím menší úlet a sen. Velmi mě totiž zaujali ti dva cizinci v prvním čtení e evangeliu. Náman ze Sýrie a Samaritán. První prožívá hluboké obrácení a vyznává: „Neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu“ (2 Král 5,17). Naprostá změna srdce, smýšlení, postojů! A druhý po uzdravení přišel a velikým hlasem velebil Boha!

Ve čtvrtek jsme měli v našem kostele chvály a po nich jsme si to nacvičovali. Šli jsme dva – nejstarší a nejmladší účastník chval – a ode dveří kostela jsme volali Bohu na slávu. Usiloval jsem se vžít do pocitů Samaritána, který prožíval nesmírnou radost z uzdravení. Kamarád vedle mě vykřikoval: „Aleluja“ a vnímal jsem jeho účast na mojí radosti.

Kdybych chtěl někdy něco v naší církvi zažít, tak je to tohle – obrácení mnoha lidí se zásadním rozhodnutím: „Už nebudu sloužit jiným bohům, jen Hospodinu“, a zvelebování Boha velikým hlasem lidmi, kteří zažili Boží dotek. (Představ si, že by takto někdo vešel do kostela deset minut přede mší svatou. Jak bys zareagoval? Radostí? Pohoršením? Odsouzením? Vyhnáním toho člověka?…)

A proč to chci? Neboť tak, jak žijeme (i já), vypadáme žít bez života. Jsme jako destilovaná voda – bez chuti, barvy a zápachu. Navíc vlažní. A pak se divíme, že lidé kolem nás odcházejí od Boha, přestávají přicházet do kostela… Nejednou jsem slyšel vyjádření, že do kostela nechodím kvůli zážitku, ale kvůli Bohu. Plně s tím souhlasím. Kdybych hledal jen zážitek, tak už dávno jsem v nějakém evangelikálním a charismatickém společenství, možná i úplně mimo katolickou církev. Ale… Jsme lidé, tedy kromě ducha máme i duši a tělo. Máme smysly, kterými chceme vnímat přítomnost a jednání Boha; kterými můžeme vyjadřovat svou radost z Božích zásahů v nás a kolem nás. Pokud se to neděje, tak tyto naše schopnosti zakrňují a my se stáváme lidmi bez života. Alespoň navenek. Pokud ovšem na nás není vidět, že jsme Boží, že jsme plní radosti a jásotu, jak mají lidé kolem nás uvěřit tomu, že jsme vykoupení?

Také Ježíš se radoval ze Samaritánova hlasitého volání a vděčnosti. Přitom jako Bůh to vůbec nepotřeboval. Ale jako člověk byl velmi rád, že někdo přišel a velkým hlasem velebil Boha.

Tak tě dnes zvu zapojit do svého křesťanského života i hlasité volání, radostný smích, zpěv plný jásotu, zkrátka vše, co dokážeš zapojit do radosti. Alespoň rozzářené oči a milý úsměv… Jako když jsi na svatbě. Protože žít s Ježíšem znamená být pozván na jeho svatební hostinu. A co tam budeš dělat, když si to předem nevyzkoušíš?

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It