„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)

Je pro mě záhadou, proč jsme se jako církev nechali zahnat s pohřby (i s tématem smrti) na hřbitovy a do obřadních síní. Vím, že jsou pro to praktické důvody, ale je vždy to, co je praktické, zároveň i nejlepší? Neměl by zesnulý člen církve odcházet na odpočinek z kostela? Doprovázený farním společenstvím, nejenom nejbližší rodinou a pár ženami, které berou svou účast na pohřbu jako službu (za což jim patří chvála a uznání)?

Vím, že to, co teď napíši, může někoho pohoršit, ale risknu to. Mám představu o svém pohřbu.

V prvé řadě bych byl moc rád, kdyby mě po smrti nedali někam do ledničky, ale mě nechali doma a tam se u mě modlili. Když umíme dávat na hřbitovy drahé pomníky – prý jako projev úcty k zesnulému – je takový problém mít jako projev úcty modlitební službu u mrtvého doma? Nikdy nezapomenu, jak jsem strávil noc při svém mrtvém otci. A o deset let později při matce. Byl to čas děkování, odprošení i odpuštění…

Potom bych chtěl, aby pohřební mše svatá byla v kostele. Za účasti farního společenství. Úvodní píseň by byla Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz… Velikonoční! Vždyť smrt bez Velikonoc je tragédie. Ale se zmrtvýchvstalým Ježíšem je to návrat domů…

První čtení bych chtěl mít z Druhé knihy Samuelovy o přenesení archy smlouvy do chrámu. Měli jsme ho na naší svatbě a na mém pohřbu by se hovořilo o tom, že také mne Hospodin nyní přenáší do nebeského chrámu, protože jsem jako pokřtěný byl za života jeho nositelem a příbytkem. Někdy sice ne vzorným nositelem, ale doufajícím v jeho milosrdenství.

Žalm je pro mě k pohřbu jednoznačný: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme“ (Ž 122). Žalm radosti z návratu domů!

Evangelium bych chtěl o pokladu na poli, o vzácné perle. Uchvátilo mě totiž vysvětlení, že tím pokladem, tou perlou mohu být já, a Ježíš je ten, který dal všechno za to, aby si mě získal. Velmi bych si přál, aby kazatel tuto pravdu potom oznámil v homilii.

Byl bych moc rád, kdyby přímluvy nebyly nějaké paušální z knihy, ale bratři a sestry, s nimiž jsem se modlíval modlitby chval, by rozezvučili kostel chválami Boží dobrotivosti. Zpěvy v jazycích. Zkrátka radostí z Božího vítězství…

Římský kánon a slavnostní trojí Amen na jeho závěr jsou samozřejmostí… Během svatého přijímání (prosím, pod obojí!) by mohlo zaznít slavnostní Aleluja z Händlova Mesiáše. Na oslavu Boha, který nás sytí svým tělem a krví. A taky proto, že odcházím do Boží země, kde vládne jas. Je to nesmírný důvod k radosti!

A po požehnání bych chtěl píseň k Matce ustavičné pomoci. „Jediný Syn tvůj, než skonal, na Golgotě bolestné; k tobě, Matko, z kříže volal: Hle, syn tvůj, hle, dítky tvé!“

Následovala by pouť víry na hřbitov. Potěšilo by mě, kdyby přišli všichni kytaristé, s nimiž jsem kdy zpíval (zvláště na setkáních v podzemní církvi), a celou cestou na hřbitov by znělo Z mrtvých vstal Pán, úžasná píseň neokatechumenátu. Jaké by to bylo svědectví víry! Ne mojí, vždyť mě by už jen nesli, ale všech těch usmívavých lidí, kteří věří ve vzkříšení těla a v život věčný!

Na závěr obřadu u hrobu by všichni zpívali Toto je den, který nám dal Pán…

A mám i jednu marnivou J představu – v místním rozhlase by po pohřbu znělo Čajkovského Capriccio.

Rozumíš? Dnes církev nenaříká nad těmi, co zesnuli, ale pomáhá jim přejít do nebe. Pohřeb není čas smutku, ale jen zármutku. No především naděje. Radostné naděje. Protože život smrtí nekončí, jenom se mění… Jdeš také ty do Boží země?

Všemohoucí Bože, vyslyš naše prosby za naše zemřelé bratry a sestry a posilni naši naději, že jako tvůj Syn vstal z mrtvých, vstaneme k novému životu i my a že se u tebe znovu shledáme. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It