„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)
Pro nás ze severu je práce na vinici poměrně nepředstavitelná. Možná by nám byl bližší obraz práce na poli kolem brambor. V každém případě je jasné, že práci na vinici nemůže zvládnout jeden člověk. Její majitel potřebuje dát dohromady partu lidí, kteří tu práci odedřou společně. Ani práci v církvi, která je vinicí Páně, nemůže zvládnout jednotlivec. Proto Bůh povolává mnoho lidí a každému z nich dává jedinečný úkol.
Nám, kteří už na vinici pracujeme, přitom říká, abychom se radovali z každé nové síly, která přichází na pomoc. Přitom naše radost nemusí být ani tak z toho, že budeme mít méně práce (mám totiž pocit, že na vinici Páně neplatí: čím více lidí, tím méně práce připadá na jednoho), ale zejména z toho, že někdo uslyšel Hospodinovo volání a uvěřil mu...
Hospodinova vinice je společenství, do kterého každý vkládá své talenty a schopnosti, aby byla hezčí a především úrodnější. Kde se navzájem radujeme z úspěchů jiných a dáváme to najevo. Tedy žádné zírání a reptání...
Velice bych si přál, abychom se tomu naučili, abychom měli takového ducha radosti ze štěstí druhého. Vím, že následující příklad (není úplně vymyšlený) je přitažený za vlasy, ale může být velmi dobrou ilustrací toho, co mám na mysli. Představ si, že jdeš ke zpovědi. Vyznáš všechny své hříchy, lituješ jich, dostaneš rozhřešení a vycházíš ven. A tam tě vítá zástup lidí, kteří nadšeně provolávají Bohu na slávu, blahopřejí ti... Překvapeně se díváš, co se to děje. Tehdy přichází nejváženější muž místního společenství a říká ti: „Příteli, my všichni jsme se sešli oslavit tvé smíření s Bohem. Neboť tím jsi přispěl ke kráse a dokonalosti našeho společenství, jehož jsi členem. Všem se nám ulevilo a zažili jsme uzdravení vztahů, když jsi vyznal své hříchy a Bůh ti odpustil. Blahopřejeme ti a zveme tě radovat se s námi. A podívej, už je ve zpovědnici další hříšník. Modleme se za něj, aby se dobře vyzpovídal, a s nadšením jej přivítejme, když odtud vyjde, protože zažijeme další očištění a uzdravení.“
Pochopil jsi, o co mi jde? Abychom si uvědomili, že jako Pánova vinice jsme navzájem propojeni. Jsme naroubováni na vinný kmen, jsme součástí Boží stavby, jsme údy Kristova těla, jsme členové Boží rodiny. Mé dobré skutky, ale i moje hříchy, ovlivňují celou církev. I tvoje. Nikdo z nás není izolován. Právě naopak, každý každého v církvi ovlivňuje svým životem. Žádné mé rozhodnutí není pouze má věc. Cokoli dělám, buď tím církev, tedy Krista a jeho děti, buduji, anebo ji zraňuji.
V souvislosti s tím jsem si nedávno uvědomil jeden z hlubších důvodů, proč leckdy reptáme na naše kněze a biskupy. Asi je nevnímáme jako otce rodiny. A ani oni se tak leckdy k nám nechovají. Zkrátka nemáme vzájemný vztah, takový obyčejný, lidský. Jako příklad mě napadlo, kolik kněží neoznámí ve své farnosti, že jedou na dovolenou anebo na dva-tři dny mimo farnost. Prostě zmizí a najednou je místo nich u oltáře někdo jiný. Beze slůvka vysvětlení. Kdyby to udělal otec rodiny, určitě by byl z toho poprask, pláč, strach, výčitky... A farnost není rodina, která si zaslouží, aby její otec řekl svým dětem, co dělá, kam jde, kdy se vrátí...?
Když pán vinice rozdává mzdu, požaduje ode všech celkem obyčejnou věc - lidskost. Být k druhému pozorný, laskavý, přející, štědrý... Abychom žili v rodině. V Boží rodině. Příliš mnoho reptání a kritiky by se ztratilo, kdybychom si to při svém jednání uvědomovali a odmítli všechny zaužívané stereotypy („co tě po tom“, „to je moje věc“, „já to zvládnu sám“...), které nás od lidí a následně i od Boha izolují. Jsme povoláni být a žít společně. Tak si dělejme navzájem radost. Radost v Pánu!
Nakonec už jen jedna úžasná zpráva: Boha lze najít (srov. Iz 55,6-9)!!!
Bože, tys nám uložil, abychom milovali tebe a bližního, neboť v tom je smysl a naplnění všech ustanovení posvátného zákona; dej nám sílu, abychom zachovávali tvá přikázání, naplnili je láskou, a tak vešli do věčného života.
Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák
