Všeobecný úmysl: Modleme se za církev, aby přijímala z Ducha Svatého milost a sílu obnovovat se ve světle evangelia.

Uvnitř života a poslání církve vnímáme třecí plochu mezi snahou po reformě nebo návratu. V čem spočívá obnova církve? Je dobré přemýšlet o následujícím: Uzpůsobování struktur se nemůže dít jinak než jakýmsi bojem mezi směry, řadou pokusů i omylů. To vše s sebou nese i kritiku. Dnes se dokonce právem vynáší její pozitivní konstruktivní funkce. Kolik morálních vlastností je však potřeba k tomu, aby kritika skutečně byla pravá a vedla k dobrému? A kolik dobré vůle a taktu je potřeba, dotýká-li se kritika toho, co je nám svaté! Na to ať nezapomenou ti, kdo chtějí „konstruktivně“ kritizovat Řím. Papežství totiž není jen „struktura“‚ ale je to především autorita Otce a náměstka Kristova, viditelný obraz jeho přítomnosti v církvi. Obrazy tak cenné se nemohou restaurovat hrubými štětkami pouličních natěračů, ale jen odborníky, kteří pracují s láskou a pochopením. Skepse není na místě. Papež František promlouvá vytrvale ke každému: „Zvu každého k  obnovení naděje, protože naděje

k  nám promlouvá o  něčem, co je hluboce zakořeněno v  každém lidském srdci, nezávisle na jednotlivých okolnostech a dějinných podmínkách, v nichž žijeme. Naděje k nám promlouvá o žízni, touze, dychtění po naplněném životě, po dosažení velkých věcí, věcí, které rozšiřují naše srdce.“ (Fratelli tutti, 55)

Národní úmysl: Děkujeme za prázdniny a dovolené a prosíme za všechny, kdo potřebují oddech; ať přijmou k odpočinku i Ježíšovu nabídku: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ (Mt 11,28)

Každoročně se setkáváme s velkou nabídkou prázdninových příležitostí. Ani církev nezahálí. Máme aplikaci Misál na prázdniny, pozvání diecézních center i s hlídáním dětí, všichni si chtějí dopřát dovolenou: rodiny, děti i mládež v klášterech proměněných na turistická zařízení. Turistů přibývá, poutníků ubývá. Mluvíme o zaslouženém odpočinku, potřebné změně v zaběhnutém rytmu. Stejným jazykem hovoří biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice. Učíme se spojit dvě věci: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.“ (Ex 20,8) Ale ani čas dovolených nám nemá vzít svobodu křesťana pro Boží věci. Zde platí: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“

 

Září – Za udržitelný životní styl

 

Evangelizační úmysl: Modleme se, abychom se my všichni odvážili zvolit si skromný životní styl šetrný k přírodě a radovali se při pohledu na mladé lidi, kteří o to odhodlaně usilují.

Již v Platonově rozpravě s Menonem se objevuje myšlenka, která provází křesťanskou tradici až dodnes: „Celá příroda jest v souvislosti.“ V křesťanské tradici najdeme mnoho krásných povzbuzení, jak k přírodě nacházet vztah, jímž  ji zahrnujeme do naší vděčnosti vůči Stvořiteli. Dostojevského starec Zosima vyjadřuje tuto tradici slovy: „Bratři, nebojte se hříchu, milujte člověka i v jeho hříchu, neboť to už je podobenství lásky božské a je to vrchol lásky na zemi.“ A na jiném místě románu Bratři Karamazovi zvěstuje evangelní čistotu vidění: „Můj mladistvý bratr prosil za odpuštění ptáčky; zdálo by se to nesmyslné, ale je v tom pravda, neboť všechno je jako oceán, všechno plyne a souvisí, dotek na jednom místě vyvolá pohyb na druhém konci světa. Ať je to šílenství, prosit ptáčky za odpouštění, ale vždyť by bylo lépe – třebas jen o maličko – i dětem, i každému zvířeti kolem tebe, kdybys byl sám dokonalejší, než jsi. Říkám vám, že všechno je jako oceán. Pak by ses modlil i k ptáčkům, trýzněn všeobsáhlou láskou jako v nějakém vytržení, a prosil bys, aby ti i oni odpustili tvůj hřích. Toho vytržení si važ, ať se lidem zdá sebenesmyslnější.“ „Poněvadž všichni tvorové jsou mezi sebou spojeni, musí se citlivě a s obdivem uznávat hodnota každého z nich; my všechny stvořené bytosti se navzájem potřebujeme.“ (Laudato si‘, 42)

Národní úmysl: Děkujeme za církevní školství a prosíme za stále kvalitnější prostředí v církevních školách, kde se tisíce dětí mohou poprvé setkat s živou vírou v Krista.

Škola je dnes kolbištěm názorů, různých přístupů a pokusných reforem. Křesťan ve škole je přítomen jako školák nebo student, jako učitel, vychovatel nebo nepedagogický pracovník, ale také jako rodič s právy a povinnostmi, které mu zákon dává nebo na něj klade. Zkušenost pandemie zcela převrátila zaběhlé způsoby. Nyní je na čase vstoupit do diskuzí a rozhodování, aby se škola nestala místem protikřesťanské agitace. Prvotní úlohou učitele je usnadňovat rostoucí vztah žáka vůči pravdě. Učitel vytváří podmínky, buduje základy a zajišťuje příležitosti k tomu, aby u žáků docházelo k neustálému vzájemnému působení zkušenosti, uvažování a jednání. Učitel není jen k tomu, aby předával vědomosti, ale aby pomáhal žákovi v jeho postupném pronikání do pravdy. Schopnost uvažovat se musí pěstovat. Když se otevřou brány škol, dá-li Bůh, modleme se více za učitele a zajímejme se o jejich práci. Často jsou unaveni hlavně proto, že stojí v první linii těch, kteří se setkávají s ovocem opomíjené výchovy v rodině.

Pin It