Ostrava – Marie Steinerová zaujme na první pohled. Přitáhne vás její upřímný a milý úsměv, otevřený pohled, a když na vás promluví, příjemný hlas. Potkat se s ní můžete třeba v kostele v Mariánských Horách nebo na některém ze setkání společenství Vstaň a choď.
Příběh Marie, která nejdřív studovala masérskou školu, pak vstoupila do kontemplativního kláštera klarisek-kapucínek ve Šternberku (jediného v České republice), který musela po roce a půl opustit kvůli chronickému autoimunitnímu onemocnění – roztroušené skleróze (RS), je ojedinělý. Nahlédnout do něho můžeme v následujícím rozhovoru.
Jak a kde jste prožila své dětství?
Narodila jsem se v Ostravě a vyrůstala jsem v křesťanské rodině s dalšími třemi sourozenci. Chodili jsme na mše k salesiánům, kteří pořádali tábory i různé duchovní obnovy, kterých jsme se často účastnili.
Kdy jste poprvé pocítila volání k zasvěcenému životu? Co vás zavedlo ke klariskám?
Boží volání jsem cítila od malička – asi někdy od třetí třídy. Od té doby jsem vnímala Boží vábení, a když jsem o tom začala mluvit s knězem, bylo mi doporučeno – pro můj nízký věk, abych se za to modlila. Od osmé třídy jsem začala intenzivně hledat klášter, do kterého mě Bůh vede. Také jsem začala chodit na různé duchovní obnovy a jezdila i na františkánské setkání mládeže na Cvilíně. Tam jsem poznala bratry kapucíny, františkány, minority, a když jsem tam uviděla pozvánku na Netradiční pobyt v kapucínském klášteře v Olomouci, jela jsem.
Jednoho dne jsme šli navštívit sestry klarisky-kapucínky do Šternberku. Když jsem poznala, jak přísně žijí, že mají klauzuru, nemají mobil ani televizi, žijí za mřížemi, tak mě to úplně vyděsilo a říkala jsem: „Pane Bože, všechno, ale do takového kláštera bych nemohla vstoupit. To po mně, prosím tě, nechtěj.“
Hledala jsem v jiných klášterech a za půl roku po návštěvě Šternberku jsem měla setkání s Pánem a po něm jsem naprosto přesně věděla, že mám vstoupit právě tam. V tom okamžiku Bůh ze mě sejmul hrůzu z těch mříží, a naopak mi mé srdce vší silou přitáhl k onomu řeholnímu společenství, tedy ke klariskám – kapucínkám.
Jak to bylo dál? Stala jste se řádovou sestřičkou?
Nejdřív jsem musela dokončit střední školu. Pak sestry vyžadovaly, abych ještě rok pracovala. Nastoupila jsem tedy v Rajhradě u sester těšitelek jako manuální pracovnice. Pomáhala jsem se vším možným a pak jsem konečně vstoupila do svého vysněného kláštera. Zde jsem byla v postulátu rok a půl, když se začala projevovat moje nemoc – roztroušená skleróza. Nejdřív se mi hrozně točila hlava a z ničeho nic jsem přestala chodit.
Dnes už vím, že to byla moje první ataka. Lékaři tenkrát ale nemohli zjistit, co mi je. Pak se k příznakům přidalo škubání těla. Doktoři mě tehdy léčili tak, že mi dali infuze hořčíku, ale podrobnější vyšetření mi nedělali, takže moje tělo dostávalo zabrat. Po první atace mě sestřičky nechaly týden ležet, odpočívat. Ale protože v klášteře nejde, aby člověk ležel a nic nedělal, bylo nutné, abych vstala a pracovala. I když jsem nemohla, nějakým způsobem jsem musela fungovat. Tím se nemoc ještě zhoršila. Pak už to bylo neúnosné a sestřičky mě musely poslat z kláštera domů. Když jsem se vrátila do Ostravy, potřebovala jsem si najít doktory – trvalo docela dlouho, než mě vzali a objednali na nějaké vyšetření. Mezitím jsem již byla tři měsíce ležák. Ani mi tak nevadilo, že jsem nemocná, ale hrozně mě trápilo, že nemohu být v klášteře.
Když mi zhruba po půl roce řekli diagnózu, oddychla jsem si, že se již konečně mohu léčit na správnou nemoc. První léčba mi zabrala tak, že jsem z ležáka na poslední dva měsíce v životě ještě chodila po svých. Druhá ataka mě už upoutala na vozík.
Před kolika lety se to stalo?
Přibližně před osmi. Do kláštera jsem se již vrátit nemohla, ale se sestrami jsme stále v kontaktu.
Lidé mívají, když se jim něco přihodí, problém se sebelítostí. Jak to bylo u vás?
Když se ten první rok na mě všechno valilo, posílali mě do různých lázních. Tam jsem viděla pacienty, kteří na tom byli mnohem, mnohem hůř než já, smáli se, brali to statečně. Tehdy jsem pochopila, že Pán každému vloží na bedra jenom to, co unese – a ne více. Sebelítost není na místě, když vidíš, že jiný člověk trpí daleko víc. Sebelítosti nezměním nic, spíš sama sobě i svým blízkým zkazím život. Je třeba se dívat na to, s čím ještě mohu pomoci, posloužit.
Co vám na tuto těžkou situaci řekl Bůh?
Byla jsem tenkrát z Boha hrozně zklamaná. Když jsem vstoupila do svého vysněného kláštera, měla jsem pocit, že přistupuji k oltáři za svým ženichem Ježíšem. A tím, že jsem musela klášter opustit, mi bylo, jako by mi Ježíš na svatbě řekl: „Ne, nechci tě.“ A to byla pro mě ta největší bolest, větší než nějaká roztroušená skleróza nebo že jsem byla tehdy tři měsíce ležák. Nastalo pro mě takové roční období temna; ale jen do doby, než jsem šla na duchovní obnovu společenství Vstaň a choď. (zde bych dala odkaz na Vach)
Co vás oslovilo tak, že skončilo vaše „období temna“?
O duchovní obnově mi řekly právě sestřičky ze Šternberku. Oslovilo mě to společenství, jak funguje. Že se tam nedělají rozdíly mezi jezdícími a chodícími, ale že jsme všichni milovanými Božími dětmi. Někdo má handicap viditelný a někdo ukrytý, ale navzájem si můžeme sloužit, radovat se, že je Pán uprostřed nás, miluje nás a uzdravuje.
Když jsem přišla do Vstaň a choď poprvé, viděla jsem ve všech těch jezdících bratrech a sestrách, které jsou na tom také třeba zdravotně ještě hůř než já, jak zářili Kristem. Byli tak nádherní Bohem, byli tak podobní Kristu na kříži, že jsem pak také chtěla být Kristu tak podobná jako oni. Prosila jsem Pána, aby mé utrpení a nemoc nebyla jenom tak zbůhdarma, ale abych to všechno mohla sjednocovat s Ježíšovým utrpením. Utrpení nevyhledávám, ale když už je, tak ať z toho má aspoň někdo užitek. Je velká škoda snášet útrapy nadarmo, když tím můžeme pomoci Ježíšovi zachraňovat duše. A Ježíš je v tom všem s námi, klidně nám i podá ruku, abychom se ho při bolestech drželi. Odtud pochází také má oblíbená věta, kterou si často připomínám: Milovat a trpět až do umačkání Ježíšovy ruky.
Marie Steinerová na duchovní obnově Vstaň a choď.
Jaký se vyvíjel váš další duchovní život?
Ve Vstaň a choď máme celoroční formaci, kdy nás jezdící i chodící podporují ke službě a také abychom ji vůbec našli. Často jsme modlitebníky na různých přímluvných modlitbách. Co se týká konkrétně mě – touha zasvětit mé srdce Pánu neochladla, ale stále ve mně hoří. Spolu s Lenkou a Milanem (vedoucími společenství Vstaň a choď, pozn. red.), jsme došli k myšlence založit skupinku, která by žila s Ježíšem se závazky. Takový druh zasvěceného života, protože jezdícího člověka do kláštera nevezmou. Toto je díra na trhu (smích), tak jsem ráda, že i ve Vstaň a choď pracujeme na tom, abychom tu díru zacelili, zaplnili.
Jak to vypadá prakticky?
Ještě nemáme žádné sliby, nic takového, ale třeba jednou, časem… Nežijeme v klášteře, ale u sebe doma. Jsou to takové misie lásky, kdy svědčíme o životě s Bohem tam, kde jsme. Svědčíme, jaké je to krásné být milovanými dcerami a syny Nejvyššího Krále. Je nás celkem pět.
Máme určité pilíře, což jsou například adorace každý den alespoň 15 minut, čtení z evangelia toho dne, v 15.00 se online modlíme Korunku k Božímu milosrdenství, takže se tak propojujeme jako bratři a sestry. Naše společenství má také jednou za měsíc setkání s Lenkou a Milanem, kde se sdílíme, co kdo prožil s Pánem, kam ho za ten měsíc zavedl. Takže to je takový sdílející a modlící se čas.
Také si děláme tzv. narozeninový den. Já jsem se narodila 12. května a každého dvanáctého dne v měsíci mám den s Pánem. Můžeme si ho prožít, jak chceme. Je to taková zastávka uprostřed toho všedního shonu, kdy třeba rekapitulujeme, jak jsme ten měsíc prožili, kam nás Pán posunul, prohlubujeme s Ním vztah. Je to den, kdy se nechá vám Pánem milovat a rozmazlovat. Např. teď s Pánem řešíme to, že chce, abych byla po Jeho boku šťastná. Čas to uléhám večer ke spánku vyčerpaná z celého dne a zpytuji svědomí, že jsem byla k někomu mrzutá, otrávená, netrpělivá. Ale všechno to u mě má původ ve vyčerpanosti. A zde se vyskytuje otázka? Jaký mám spánek? Koukám do pozdních hodin na telefon? Jdu včas spát? A čím se já vůbec sytím? Je to pokrm, který jen zaplácne můj dočasný hlad, čas strávený na internetu, u televize, nebo se sytím pokrmem, který mě uchová i pro život věčný? Jaký je to pokrm? Co mě naplňuje? Co mi dává sílu a radost do života? Pro mě osobně to znamená zažít každý den romantiku s Ježíšem, chvíle plná Boží lásky. Chvíle, kdy mohu v Jeho lásce spočinout a nechat se Jím objímat. Chvíle, kdy cítím Boží bezpodmínečnou lásku a spatřuji Boží něžný pohled, který má ze mě radost. Může se tak dít během mše svaté, adorace, chval, rozjímání, kontemplace… Ale Bůh není omezený jen modlitbou. Bůh na nás čeká všude. Také si musím dávat pozor, aby můj život nebyl o výkonu, ale o lásce.
Co si má čtenář představit pod termínem „svědčit láskou tam, kde jsem?“
Jak svědčíme láskou? Nevím, co konkrétně vybrat, napadá mě několik myšlenek… Vyberu tedy třeba odpuštění. Když v mém okolí nastane situace, že se někdo nepohodne, vnímám jako své osobní poslání ty lidi usmířit. Zjišťuji, jak se na tu situaci dívají, aby to poznali i ti, s kterými se pohádali, věděli to o sobě. Především, že všichni jsme Boží děti, které Pán nesmírně miluje. Toutéž láskou se máme milovat i my. Snažím se mezi nimi postavit mosty. Vedu je k modlitbě a setkání.
Také je pro mě velmi důležité učit druhé vztahu s Bohem. To, že Bůh není vzdálený, neosobní, ale že Boha můžeme pozvat mezi nás, třeba i na sedačku do obýváku, popovídat si s Ním a že je nám Bůh niternější a někdy i milosrdnější, než jsme si sami sobě.
Popsala byste nám váš den?
Můj den je pokaždé jiný. Záleží i na tom, jak jsem na tom zdravotně, protože roztroušená skleróza je hodně kolísavá nemoc. Také podle toho, jak se vyspím, protože z léků někdy špatně spím. Je to opravdu různorodé a také každý den se naskytne jiná služba a jinak dlouho trvá. Ale většinou, když to shrnu, si ráno pustím online adoraci a při ní se modlím i s verši písma na den. Je to takový čas s Pánem, kdy jsme spolu a nechávám do sebe proudit jeho lásku. Protože když první nezahlédnu Ježíšův pohled, pohled plný lásky, tak nemám dost lásky ani pro ty druhé. Takto mě Pán hned z rána naplní radostí do celého dne.
Pak většinou s bráchou vaříme. V poledne si na TV Noe pustím mši svatou, pak je oběd a přichází na řadu volající služba, kdy si volám s někým, komu je smutno, je sám, potřebuje poradit, povzbudit, spojit se v modlitbě… V 15.00 míváme s našim společenstvím Korunku a odpoledne přichází zbytek rodiny z práce domů a žijeme rodinný život. Pravidelně se s maminkou modlíváme, z čehož mám také radost. Večer mám také určený čas s Ježíšem a shrnuji si s ním uběhlý den. Během dne se tento rok hodně modlívám za mír na světě a ptám se Ducha svatého, co chce, abychom spolu právě teď dělali.
Máte nějakou svoji oblíbenou modlitbu?
Modlívám se různé modlitby, protože jsem člověk, který když se dlouho modlí jednu a tu samou, přestane vnímat slova, takže je střídám, aby život s Ježíšem byl dynamický a živý. V první řadě jde především o vztah s Bohem. Ne kolik toho, ani co se pomodlíme, ale aby nás ta modlitba přivedla blíž k Bohu a jeho Srdci. Nejčastěji ale asi Bohu vyznávám svou lásku a pak čekám na odpověď.
Také si dávám s Ježíšem rande. Pokaždé jinak. Někdy si zajdeme na kávu, a snad to nebude pro čtenáře troufalé, ale někdy si jen tak lehnu a poprosím Ježíše, aby si sedl na kraj postele, a díváme se na sebe (srdcem).
Jak se dnes díváte na to, že jste v klášteře mohla být jenom rok a půl? Zůstalo vám něco z té zkušenosti?
Nevnímám to jako ztracený čas nebo jenom takovou ochutnávku. Naopak. Naučila jsem se tam mnoho věcí – kontemplativnímu životu s Pánem, přímluvné modlitbě, životu ve společenství, vedení skupinky, doprovázení a jak vést lidi k Bohu, což využívám nejen ve Vstaň a choď. Člověk se nesmí dívat na to, co už nemá, ale na to, co může ruku v ruce s Pánem ještě vykonat. Může se stát, že jednou budu ležák napořád a věřím, že Pán bude dělat velké věci i pak, když se spojí modlitba s obětí.
Co vám dělá radost?
Mám malou neteř Anežku. Velmi ráda s ní trávím čas, vždycky mě nabije velkou energií, radostí. Teď, když máme Anežku, mám smysl života ještě jiný. Mám i pro co žít, ne jenom pro co umírat. Protože dřív jsem se těšila hodně do nebe, že už budu konečně naplno žít s Pánem. A když se narodila Anežka, tak tady chci být i pro ni, abych s ní mohla zažít spoustu zážitků. Ráda také čtu křesťanské knihy, které mě dokážou ještě víc přiblížit k Bohu. Odmalička jsem ráda četla životopisy svatých, což hltám doteď. Dříve jsem některé světce chtěla kopírovat. Teď už ale vím, že Bůh každého z nás volá, aby byl svatým zcela originálním způsobem.
To, co vás bolelo – Ježíši, ty mě nechceš – už je pryč?
To už je dávno pryč! To fakt trvalo jenom asi rok. Pak jsem se dostala do Vstaň a choď. Jak čas ubíhal, Pán mi uzdravoval rány. Zároveň mě tulil ke svému srdci víc a víc. Když jsem byla v klášteře, měla jsem pocit, že intenzivní život s Ježíšem mohu žít pouze v kontemplativním řádu. Ale teď vidím, že to vůbec není pravda, že se dá žít intenzivní život s Ježíšem uprostřed tohoto světa, uprostřed toho hluku, že On je v tom všem s námi!
JANA PRAISOVÁ
MARIE STEINEROVÁ (nar. 12. 5. 1993) nejprve studovala masérskou školu SŠ služeb a podnikání, Ostrava Poruba, posléze vstoupila do kontemplativního kláštera klarisek-kapucínek ve Šternberku. Po pouhém roce a půl ho ale musela opustit kvůli chronickému autoimunitnímu onemocnění – roztroušené skleróze. Žiji v Ostravě a věnuji se modlitbě, rodině, Vstaň a choď. Ráda vařím, peču a jsem k dispozici Bohu i svým bratřím a sestrám.