Ženklava – Jiří Glogar je revírníkem Biskupských lesů. K jeho životu neodmyslitelně patří také víra v Boha, kterou prožívá ve společenství s druhými lidmi.
Vy jste vyrostl ve věřící rodině. Jaká byla vaše osobní cesta k Bohu a církvi?
Za své první kroky ve víře vděčím rodičům. Ale jsem přesvědčený, že v určitém věku se člověk dostane do stavu, kdy musí dětskou víru opustit. A ujasnit si svůj vztah k Bohu. Mně s tím hodně pomohlo společenství a kněz ve farnosti Nový Jičín, kde jsem vyrůstal. Hodně jsme se jako vrstevníci ovlivňovali mezi sebou navzájem. Pomohlo mi to dostat se blíže k Pánu Bohu a najít k němu osobní vztah. Jsem za to velmi vděčný.
Nechci říct, že dneska jsem hotový věřící člověk. Pořád jsem na cestě, někdy pochybuju a prosím o víru. Skoro bych řekl, že čím dál častěji. Asi je to tím, co už člověk prožil.
Takže jste měli společenství mládeže?
Dostali jsme s manželkou obrovský dar, že jsme v něm vyrůstali. Tam jsme se postupně oťukávali, seznamovali, roky jsme vyrůstali vedle sebe. Až nám to postupně vyplynulo do manželství. A byl obrovský bonus, že jsme byli podobně nastavení ve vztahu k Pánu Bohu, i v hledání osobního vztahu k Němu.
Co vám dává vztah s Bohem?
Smysl života. Jestliže směřujeme do věčnosti a máme nesmrtelnou duši, bez vztahu k Pánu Bohu to nejde. Mojí prioritou je dostat se do Božího království. Naštěstí mám manželku, takže se snažíme se tam nějak dostrkat společně. Když jeden nemůže, druhý ho popostrčí. V tom vidím velkou hodnotu manželství. Společné nesení života.
A proč je podle vás důležité být součástí církve jako společenství?
Žijeme ve společenství, které má velký vliv na to, jak a kam člověk kráčí. Může ho nějak směřovat. Dávat zpětnou vazbu. Stejným způsobem vnímám i církev. Byť vím, že jsem člověk hříšný, i tak jsem její součástí. Církev je společenstvím hříšných lidí. Ale je to prostor, který mě může formovat a směřovat směrem Božímu království.
Život se společenstvím je těžký, ale bez něj je ještě těžší. Ne-li nemožný. Nejsme nastaveni Bohem tak, abychom fungovali samostatně. Vychází to z podstaty Božské trojice. Bůh žije ve vztahu. Takže když jsme Jeho obrazem, musíme fungovat podobně.
Co jste našel v církvi?
Manželku (směje se). A zase jsme u toho. I manželství je společenství. Zase ho vymyslel Pán Bůh. Podstatné věci pro náš život vymyslel On. Je to cesta ohraničená mantinely, které církev „nastavuje“. Velmi důležité jsou pro mě svátosti. Bez nich by ta cesta byla strašně těžká.
Co vám pomáhá v době, kdy je to těžké?
Manželka. A děti. Někdy taky moje práce. Dost času trávím v lese sám, můžu přemýšlet a hledat odpovědi. A určitě mi pomáhá osobní vztah k Pánu Bohu.
Pracujete pro Biskupské lesy, co je vaším úkolem?
Hodně zvažuji, jestli mám říct to, co mě teď napadlo. (směje se) Přinášet církvi co největší zisk. (směje se)
Na tom přece není nic špatného. Máte na starosti farní lesy od Jablunkova po Rýmařov.
Starám se o hospodaření v lese. Ať už je to těžba nebo pěstování. Vše musím každý rok naplánovat a toho se držet. Co mi připadá kouzelné, že já výsledky své práce nesklidím. To spíš až naši vnuci.
Takže se starám o farní lesy, a tím, že jsou dost rozházené, je to náročné. Výnosy nemohou být takové, jako u lesa uceleného o větší ploše. Ale starám se o svůj kousek země, který mi Pán Bůh svěřil. Vnímám to jako svůj díl péče o planetu. A také jsem rád, že jsme schopni dát lidem práci, která je smysluplná. Těžká, ale krásná.
Čekala jsem, že řeknete: „Chodím po lese a kontroluji stromy.“
Ale to k tomu taky patří. (směje se) Rozhoduji, co se kde vykácí, co se bude pěstovat a jakým způsobem. Samozřejmě nechybí administrativní práce s tím spojená. I já musím sednout na zadek a sedět u počítače.
Teď nevím, jsem vás mám zeptat, jestli vás to baví.
Baví. Je kouzelné, že když se sejdou tři lesáci vedle sebe, každý z nich může les ovlivňovat nějak jinak. Ani jeden způsob nemusí být špatný. A to se mi taky líbí, ta pestrost.
Takže les tvarujete podle svého?
Podle toho, co jsem se naučil a také podle svých zkušeností. Je tam prostor pro fantazii nebo kreativitu. Když jsem vnímavý, příroda mi na mou práci odpoví. I v kratším časovém horizontu vidím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Například když někde zasadím dub, tak za pět let zjistím, jestli tam roste a prosperuje nebo živoří.
Jakmile do lesa vjedeme s technikou, vždy to zanechá stopy. Zůstanou třeba výrazné koleje. Ale zjistili jsme, že v kolejích naplněných vodou může vzniknout nový život. Žáby tam nakladou vajíčka, vyvedou mladé. Díky vodě vznikne úplně jiné klima. Anebo střídáním mrazu a sluníčka prohlubeň za dva roky zmizí. Příroda má obrovskou regenerační schopnost. Přijde mi to kouzelné.
Po výchovné těžbě je první pohled většinou hrozný. Vypadá to, že jsem do lesa nadělal díry. Ale za pár let se les zatáhne a mikroklima pod porostem je zase perfektní. Všechno funguje dál. Vidím, že stromy jsou stabilnější, přirůstají, jdou do dřeva, které nese hodnotu a zisk do budoucna.
Takže pila lesu prospívá?
I pila lesu prospívá. Není to něco, čemu bychom se měli vyhýbat. Vždycky musím hledat způsob, jak využívat, co nám příroda dává, v takových mezích, aby to mohla dělat dál. Aby se obnovovala. Baví mě to. Nejtěžší je asi komunikace s lidmi. Jestli mě někdo pustí přes svou louku tahat dřevo, protože jinak se k pokácenému dřevu nedostanu. Nebo že někdo udělal práci jinak, než jsem si představoval. Učí mě to práci na vztazích. Že nemá smysl po nedorozumění spolupráci utnout. Krok dopředu je něco překousnout, vyříkat si to a jedeme dál.
Kde vidíte své místo v církvi?
Jsem součástí zástupu, který chce směřovat do Božího království. Záleží na tom, na který čtvereček Boží šachovnice se při té cestě postavím. Já jsem si našel čtvereček hospodaření v lese. Nebo mi spíš byl přidělen. Ve své práci jsem šťastný. Moje místo v církvi je teď na pozici revírníka, který se stará o farní lesy.
Sloužím také svou rodinou. Tím, jak vychovávám své děti. S manželkou vedeme přípravy snoubenců ke svatbě. Chtěli jsme se postavit za život už od početí. Proto jsme se staráme spolu s dalšími dobrovolníky o azylový dům v Hamrech u Hlinska*, kde jsou maminky, které jsou nečekaně těhotné nebo ztratily zázemí, aby nemusely podstoupit interrupci. Mají tam podporu v základních věcech, aby se mohly postarat o sebe i o děti. Také to vstupuje do našeho života. Jednou za měsíc jsou tam brigády. Snažíme se pravidelně jezdit pomáhat.
Moje místo v církvi je stejné jako každého jiného. Jít jedním směrem za Pánem Bohem do Božího království. To by nás mělo provázet a tomu bychom měli svůj život podřizovat. Někdy je to ubíjející, nedaří se nám, navzájem se zraňujeme. Ale s tím Bůh počítá.
*azylový dům v Hamrech u Hlinska patří nadačnímu fondu Betlém nenarozeným
Foto: Jakub David
