Frýdek-Místek – Letos o Velikonocích David Křístek přijal křest. Co uvnitř společenství farnosti Frýdek našel?
Kdy začala víra hrát ve vašem životě nějakou roli?
Moje manželka byla věřící, ale když jsme se poznali, do kostela příliš často nechodila. Později zašla tu a tam na mši a postupně čím dál častěji. Měli jsme nějaké problémy v rodině, a proto nechala sloužit mši svatou. Já jsem si říkal, že když je to mše za rodinu, je dobré, abychom šli všichni. Držet jako rodina při sobě. I když nejsem věřící. Tím to začalo. Jednou za čas jsem zašel i na nedělní mši. A postupem času už z občasné nedělní bohoslužby byla každotýdenní.
Chtěli jsme prodat dům, ale nedařilo se nám to. Za rok a půl se přišlo podívat asi jen šest zájemců. Pak nás napadlo požádat kněze, aby k nám přišel ho požehnat. A téměř hned se objevili vážní zájemci, kteří nakonec náš dům opravdu koupili. Byla to další věc, která mě ještě víc nakopla, že na “tom“ něco bude. Viděl jsem, že když člověk o něco Boha prosí, může se to stát.
Jak jste se v kostele cítil?
I když jsem nevěřil, vždycky jsem se choval s úctou. Nějak citlivě jsem to vnímal. A snažil jsem se napodobovat, co dělala žena. (směje se) Postupně jsem do toho nějak zaplul a začal chápat, co se vlastně děje.
V kostele jsem našel pohodu. Zjistil jsem, že mě to tam uklidňuje. Při večerních mších jsem teda ze začátku trochu klimbal, to přiznávám. (směje se) Ale bylo to tím, že jsem se zklidnil. Během chvilky jsem se dokázal totálně od všeho oprostit.
Takže vypnout svoje starosti?
Vypnout, přesně tak. Hodit je za hlavu.
A soustředit se na co?
Ze začátku jsem se soustředil, co dělá kněz, pozoroval jsem ho. Časem jsem si na vše zvyknul. Teď už to vnímám tak, že přijdu a už vypnu. Soustředím se na Boha.
Dá se to pochopit tak, že si chodíte do kostela odpočinout?
Není to odpočinek. Spíše načerpání síly, hlavně mentální. Odpočinek je doma, na zahrádce nebo u televize. Ale v kostele mě napadají různé věci. Třeba moje mamka má nějaké zdravotní problémy, tak za ni prosím, nebo i za tátu. Napadá mě, kdo by potřeboval ještě pomoct. A pak se za ně modlím.
Zažil jste takový pocit už někdy předtím?
Nikdy. Že bych někam přišel a úplně se zklidnil. Bylo to pro mě nové. Zároveň jsem tam trochu usínal, začal jsem zívat. Myslím, že to bylo tím, že jsem se tak moc uklidnil.
Vlastně občas jsem měl takový zvláštní pocit, jako by mi něco prostoupilo tělem. A při skrutiniích (obřady předcházející křtu) jsem v okamžiku, kdy se zazvonilo a začínala mše, měl pocit, jakoby mě někdo něčím poléval, takové teplo od shora postupně až dolů. Postupně to odcházelo, ale trvalo to docela dlouho.
Byl to příjemný pocit?
Nikdy jsem nic podobného nezažil. Takový příval. Říkal jsem si, jestli nejsem nervózní, ale žádnou nervozitu jsem necítil.
Takže jste to vnímal jako Boží dotek?
Určitě. Něco v tom muselo být, že v okamžiku, kdy se zazvonilo, tak to přišlo.
Jak dlouho trvala vaše cesta k Bohu?
Asi pět let. Tak dlouho už žena chodí intenzivně do kostela.
S manželkou jste se úředně vzali před deseti lety. Ale není to tak dlouho, co jste se rozhodli i pro církevní obřad.
Na podzim to bude deset let, brali jsme se v Karviné na zámku. A v létě to bude dva roky, co jsme měli ještě církevní sňatek. Byl to manželčin nápad. A já, že jsem takový tolerantní člověk, tak jsem jí toleroval i církev. Bylo to její přání. Proto jsem s tím souhlasil. Mně to nevadilo a jí jsem udělal radost.
Takže win-win.
A na svatbě jsem hodně mluvil s P. Františkem (Boldym). Vlastně už předtím. I druhá dcera se dala na víru a nechala se pokřtít. Hodně se ptala, pídila a začalo ji to zajímat. Pak měly s manželkou společně biřmování.
Jak vnímáte církev?
Já jsem sportovní fanoušek. Přirovnal bych ji k fotbalovému manšaftu. Je to tým, který drží při sobě a snaží si pomáhat jeden druhému. Když jsme se stěhovali do Frýdku, byla dcerka byla na návštěvě u kamarádek, se kterými spolu ministrují. Jedna z nich slavila narozeniny. Já jsem pro ni přijel, tak jsme se chvíli bavili s jejími rodiči a když zjistili, že se stěhujeme, tak nám okamžitě nabídli pomoc. Říkali, že ve farnosti funguje společenství mužů a když budeme chtít, stačí říct a přijedou pomoct. To nás překvapilo.
Cítíte se být přijati ve farnosti?
Chodíme do nového společenství manželů. Myslím, že si pomáháme navzájem. I my můžeme poradit některým rodičům, kteří mají třeba mladší děti než my.
Hodně toho dělají i kněží. Myslím si, že pokud kněz není otevřený lidem, farnost umírá.
Co pro vás znamená křest a jak jste jej prožíval?
Vnímám jej jako oficiální krok do církve. Už v kostele nejsem jenom doprovod. V průběhu vigilie jsem pociťoval lehkou nervozitu, která postupně opadla. Samotný obřad jsem prožíval s vnitřním klidem a silným pocitem, že tento okamžik má v mém životě hluboký význam. Po mši jsem cítil velkou radost, vděčnost a podporu své rodiny i celé komunity. Velmi mě oslovilo, když mi přicházeli gratulovat nejen blízcí, ale i lidé, které jsem do té doby vůbec neznal. Díky tomu jsem si ještě více uvědomil sílu společenství a přijetí. Celou mši navíc podtrhla nádherná hudba, která umocnila slavnostní a silnou atmosféru celého večera.
Změnilo se pro vás něco?
Největší změnou pro mě byl pocit přijetí a vnitřního naplnění. Uvědomil jsem si, že na své cestě nejsem sám a že víra i společenství lidí kolem mě mají v mém životě pevné místo.
Foto: Ivana Bužková / Člověk a Víra