Ostrava – „Když vcházím na kůr, vždycky se tiše modlím: »Bože, ne pro sebe, ale pro Tebe«,“ odkrývá chvíli před prvními tóny paní Barbora – zdravotnice a dlouholetá varhanice. Ke královskému nástroji poprvé usedla před pětatřiceti lety jako čtrnáctiletá. Od té chvíle ji píšťaly a rejstříky provázejí na její cestě k Bohu i ke druhým lidem. „Každé ráno se Boha ptám, jakou službu má pro mě připravenou, kam mě dnes vede.“
„V církvi jsem šťastná – uprostřed lidí, kteří se scházejí, aby chválili Boha, pomáhali si, sdíleli život a prožívali spolu i volný čas,“ shrnuje, ale nezastírá, že jí služba varhanice někdy přináší i nervozitu a stres. Otevřít noty, začít hrát na nástroj, který dovede zaburácet, sledovat, co se děje u oltáře, a reagovat na to, vyžaduje velké soustředění. „Převládá ale radost, že mohu za varhanami pomáhat lidem se modlit,“ usmívá se.