Lukavec – Boží hod velikonoční má v Lukavci u Fulneku jasný řád. Ve 13 hodin vyjíždějí jezdci na koních a ohlašují celému světu zprávu o Ježíšově vzkříšení. V Jízdě okolo osení se setkává lidový zvyk se zbožností. A lví podíl na pěstování „Jízdy“ má rodina Václava Davida.
Na rozhovor jsem za vámi chtěl přijet už loni v zimě. Pak ale přišla uprostřed Vánoc zpráva, že vás na Štědrý večer hospitalizovali. Jak na Vánoce 2024 vzpomínáte?
Na Štědrý den roznášíme každoročně po celé obci Betlémské světlo. Byl jsem tenkrát dost unavený, namáhavější pro mě byla ten rok i výprava do lesa pro vánoční stromky do kostelů. Byl jsem přetažený a prohlásil jsem: „Dneska na půlnoční nepůjdu.“ Vtom volal můj syn, tehdy byl ještě v Kanadě (P. Jan David, pozn. red.), a tak mě po telefonu rozebral, že ze mě únava spadla. A to mi vlastně zachránilo život. Kdybych zůstal doma sám, našli by mě pak mrtvého.
V kostele jsem se při úvodním zazvonění sesunul k zemi. Odnášeli mě pak do sakristie. To už si samozřejmě nepamatuji. Doktor mi pak říkal, že 90 % pacientů s mou diagnózou v takové situaci umírá, když do tří minut není pomoc. Naštěstí v kostele byli záchranáři. Okamžitě mě začali oživovat. Manželka vypráví, že když mě vynášeli, zpívalo se: „Narodil se Kristus Pán“. Já si říkám – kdo má takovou milost, že by zemřel v kostele při téhle písni?
Ale vlastně jste se znova narodil…
Čtyři dny jsem byl v umělém spánku. Naštěstí se mi vrátila paměť. Jen trvá, než si některá jména vybavím. Otec Jozef Gruba říkal, že to je fulnecký vánoční zázrak. Zrovna začínal Jubilejní rok – Rok naděje.
OKNO, které čtenáři drží v rukou, vychází na Velikonoce. A to jsou pro vás mimořádné dny – i kvůli Jízdě okolo osení. Co pro vás ale znamená příprava na Ježíšovo zmrtvýchvstání?
Třicet let dělám kostelníka, takže pro mě začíná příprava křížovými cestami v postní době – u nás v Lukavci ve čtvrtek a v neděli. Už odmalička jsme na Zelený čtvrtek klapotali. Velikonoční triduum jsme ale odjakživa slavili celá farnost ve Fulneku, hlídali jsme Boží hrob jako ministranti – to člověka formuje.
Od dětství jsem vídal tátu a dědu, jak jezdili na koni k oslavě zmrtvýchvstání. Ráno jezdili ženatí, když se rozednívalo. Vstávali jsme a sledovali oknem, jak jedou od kostela. To bylo krásné. Jelo jich zhruba šest. Odpoledne jezdívali ve větším počtu svobodní. Kříž vozil mládenec, který se ten rok ženil. Dnes už jezdíme jen odpoledne – svobodní a ženatí dohromady.
Poprvé jsem se připojil v roce 1967, nepřerušeně jsem jezdil 57 let, až do loňska. Ale stále to organizuji. Tady v Lukavci si už nikdo nedovede představit Velikonoce bez Jízdy, je to velká slavnost pro celou obec. Jízda okolo osení byla před několika lety zapsána do Kulturního nehmotného dědictví kraje.
V čem tedy příprava spočívá? Co je potřeba udělat, abyste ve 13 hodin vyjeli?
Čtrnáct dní předem máme setkání. Ptám se každého jezdce, proč chce jet. Není to vyjížďka. Je to služba. Pak musíme mít domluvenou hudbu a koně. Kdysi tu bývalo koní dost, později jsme si je začali půjčovat z okolních vesnic. Pak je třeba vyleštit jezdecké boty! Nachystat černý oblek, bílou košili, černou kravatu a pentle na ozdobení koní – svobodní bílé a ženatí barevné. Tady se jízda udržela, protože Lukavec byla česká obec.
Jak vaše jízda vypadá?
Začínáme ranní mší svatou za jezdce okolo osení a za úrodu. Samotná jízda začíná po poledni. Zvoní zvony, muzikanti hrají. Vyjíždíme do polí – je to požehnání polím? i celé obci. Pak objíždíme dědinu. U každého domu zastavíme. Vpředu jede Kreuzvater (otec kříže), který nese kříž, a jezdci zpívají velikonoční písně o Vzkříšeném Ježíši. Lidé čekají venku, políbí kříž nebo se ho dotknou a dají příspěvek. Z toho se zaplatí muzikanti a pohoštění pro jezdce.
Jízda okolo osení v dubnu 2026. Václav David vyhlíží jezdce před svým domem. Foto: Milan Chudej / Člověk a Víra
S jakým křížem jezdíte?
Je to křížek z kostela, který při ranní velikonoční mši svaté leží na oltáři. Jezdci kříž uctí na závěr jízdy u pomníku padlých. Přejdeme pak do kostela na svátostné požehnání, průvodem obcházíme se sochou Vzkříšeného Krista. Kněz nese Nejsvětější Svátost. Když dvacet chlapů zpívá: „Bože, chválíme tebe“ nebo „Vesel se, nebes Královno“, kostel doslova burácí. To se musí zažít…
Jsou díky tomu Velikonoce srozumitelnější?
Každý to slyší, že Kristus vstal z mrtvých. Kristus vstal pro všechny – věřící i nevěřící. Tady přijíždí hodně lidí. Muzeum Novojičínska chtělo Jízdu zapsat na seznam UNESCO. Odmítl jsem. Jsme malá obec, ztratilo by to jedinečnost. Nepotřebujeme z toho dělat turistickou událost. Není to folklor.
Čím to, že tradice přežila i časy komunismu?
Za komunismu mě několikrát vyslýchali. Jednou mě odvezli a říkali: „Nepustíme vás, dokud nám neřeknete, kdo to organizuje.“ Řekl jsem, že žádný organizátor není. Chlapi se večer sejdou a ráno jedou. Tak to bylo. Říkal jsem jim: „Vy jste to nezačali a neskončíte to. Dokud budu žít, jezdit se bude.“ V covidu jsme jeli v šest ráno se třemi chlapy – bez muzikantů. Je to součást naší identity. Kdyby se jednou přestalo, tak už by se nezačalo.
Nic z toho by nebylo možné bez pomoci manželky, která se doma starala o šest dětí a všechno zařizovala.
Třicet let jste kostelníkem. Jak jste se k tomu dostal?
Ministroval jsem už od školy a lecjak pomáhal celý život – dokonce i kopal hroby. Když zemřel před třiceti lety kostelník, nabídl jsem se, že to prozatím vezmu, dokud se nenajde zdatný důchodce. Až se ze mě postupem času důchodce stal.
V kostelích a na jejich střechách a věžích jste ostatně strávil velký kus života jako malíř a natěrač. Jak jste se k této práci dostal?
Dvacet let jsem pracoval ve fulnecké textilce – v Retexu. Už za komunismu jsem tam měl zkrácený úvazek a v pátek odpoledne a v sobotu jsem lezl po kostelních věžích, pomáhal s opravami a natíral. Dovedl mě k tomu P. Antonín Huvar – mimořádný kněz, který zde ve Fulneku působil v letech 1967 až 1969 jako kaplan. On mě dovedl i ke skautingu. Pak ho přesunuli do Velké Bystřice, následně do Břidličné, a všude jsme za ním jezdili. Otec Huvar opravoval kostely, seč mu síly stačily. Já se věnoval horolezectví, a dostával jsem proto úkoly ve výškách. Úplně první byl křížek na věži kostelíka v Posluchově u Hluboček. Zásadní pro mě byla práce na věži ve Václavově u Bruntálu. Tam jsem zajišťoval svého pozdějšího švagra, který byl klempířem. Dole v kostele uklízela po malování parta z Velké Bystřice – včetně mé pozdější manželky. Tam mezi námi přeskočila jiskra – na svatého Václava, mého patrona, ve Václavově. Svatbu jsme pak měli v Břidličné, oddával nás samozřejmě otec Antonín. A kostelů začalo přibývat. Myslel jsem si, se tomu budu věnovat nanejvýš do padesátky, ale kde že… (smích). Komunisté mě kvůli práci v kostelech nařkli z obohacování, ale já si účtoval jen materiál. Naopak jsem byl spíše zadlužený.
V 90. letech jste pak dělal i technického administrátora pro děkanát Bílovec.
Objem práce narostl v roce 1997 po povodních – tehdy jsme začali malovat i v kostelních interiérech ve velkém. Pracovali jsme ve 130 kostelích – z velké části v naší diecézi. Tehdy teprve začínalo malování na plošinách, což přineslo obrovskou úsporu na lešení. Pronájem plošin ale nebyl zrovna levný, a proto bylo třeba využít pronájem efektivně. Třeba v Místku ve farním kostele jsme začínali v pondělí ráno a v pátek bylo hotovo. Po nocích plošinu využívala paní vitrážistka. S mnoha místy a mnoha kněžími mám spjaté silné vzpomínky.
Právě na kněze se chci na závěr zeptat – kteří vás nejvíce ovlivnili?
Jednoznačně otec Antonín Huvar. Přivedl mě ke skautingu, k organizování, k praktické víře. Dal mi jiný pohled na kněžství, měl za sebou vězení a období bez státního souhlasu. Uměl vzít montérky a jít pracovat. Přivedl mě k hudbě – zpíval jsem ve fulneckém sboru a díky němu jsem se už v roce 1969 dostal k rytmické hudbě při liturgii, protože otec Huvar pozval sbor z Olomouce. Mnohé písně nás naučil. Potají jsme množili noty… Kdo ví, kde bych byl, kdybych jej v 17 letech nepotkal.
Rád vzpomínám také na otce Michala Petra, který dosud slouží v novojičínské Španělské kapli. Učil nás náboženství, zasvěcoval do dění druhého vatikánského koncilu. Bral nás ministranty na výlety – třeba na přehradu Bystřička.
Později přišli kapucíni. Farář P. Jan Hipolyt Segeťa předtím pracoval ve Vítkovicích u pecí, P. Jan Jiří Vícha dělal ekonoma ve vítkovické nemocnici, P. Bernard Bartoň v Kopřivnici ve fabrice. A další. Od roku 1969 se starali o farnost. Každý byl jiný a něco zanechal. Například otec Jan Jiří Vícha byl výborný na duchovní vedení. Jezdily za ním osobnosti z různých částí republiky. Můj táta si udělal řidičák, aby je mohl tajně vozit od vlaku – třeba o půlnoci z Opavy. StB otce Víchu bedlivě sledovala.
Nejraději ale vzpomínám na otce Huvara. Zapsala se mi do paměti jeho věta: „Kde tvrdnou dlaně, tam měkne srdce.“ Zůstalo po něm velké dílo.
Rozhovor vyšel v Okně v dubnu 2026.
Foto v náhledu: Václav David (na snímku stojí vlevo a vyhlíží jezdce) při Jízdě okolo osení v dubnu 2026.
Foto: Milan Chudej / Člověk a Víra