Zlaté Hory – Slovo „betlém“ v hebrejštině znamená „dům chleba“. A právě takový si zařídili ve Zlatých Horách manželé Alena a Tomáš Hanákovi. Ve starém domě z 18. století objevili černou kuchyni s pecí na chleba, pustili se do pečení a začali nabízet pobyty v tichu pro ženy. A z jejich nové adresy se stalo místo setkávání.
Alena Hanáková sundává ze stěny zarámovaný vyšívaný obraz, na kterém je chaloupka se zahradou, vzrostlými stromy. V průčelí domu se leskne vikýřové okno a pod ním v přízemí čtyři další. „Do Zlatých Hor jsme se dostali díky tomuto obrazu,“ usmívá se a pouští se do vyprávění. Obraz vyšila ona sama ještě v Brně dávno před stěhováním na sever. Umělecky ztvárnila svůj vysněný domov na místě, které nebude tak hektické jako velkoměsto. Když s manželem Tomášem hledali cestu z města, objevili v nabídce realitní kanceláře dům, který vypadal přesně tak jako ten vysněný. Ve Zlatých Horách. Okolí trochu znali z dovolené na Rejvízu, přesto byla cesta do Slezska neznámou. Váhali ale jen chvíli.
„Alenka si přála bydlet u kostela a aby poblíž bylo poutní místo. Já chtěl žít na hájovně a snil jsem o tom, že bude v okolí hrad,“ ohlíží se za vysokými cíli Tomáš Hanák. Tím větší překvapení přišlo, když manželé zjistili, že to vše s novou chalupou získají. Stojí totiž jen pár kroků od zlatohorského farního kostela, na Maria Hilf je to pouze pět kilometrů. „Na zahradě máme hradby ze 14. století a bydlíme v domě, kde byl do roku 1771 arcibiskupský lesní úřad,“ směje se pan Hanák.
Překvapení jim dům přichystal daleko více. Když se pustili do oprav, odkryli zapomenutou černou kuchyni. Tomáše Hanáka při rekonstrukci čekala práce archeologa. „Na podlaze byl nalitý beton. Celý jsme ho odkopali a našli základy starého domu i původní schody. Na peci visely dráty a nám se zdálo, že to jsou kamna. Našli jsme dvířka, posvítil jsem dovnitř a zjistil jsem, že to je velikánská pec na chleba,“ vzpomíná Hanák na chvíli, která ovlivnila jeho pracovní budoucnost. „Manželka pracuje na dálku z domova. Já jsem ale nevěděl, čím se budu ve Zlatých Horách živit,“ ohlíží se. Objev pece udal směr k pečení chleba.
„Pečeme postaru klasické kváskové chleby. Těsto na žitný chleb mícháme ručně, stroj nám pomáhá při hnětení těsta z pšeničné mouky. Pečeme i slezské máslové šátečky, hanácké koláčky, sušenky, dalamánky i bagety. To vše bez chemie nebo barviv. Ale nepečeme toho moc, jsme spíše minipekárna,“ představuje pekař Hanák sortiment, který sám rozváží po Jeseníkách. Přiznává, že používá elektrickou chlebovou pec. I tu starou kamennou už ale několikrát vyzkoušel. Roztápění totiž není jen tak. „Musíte dovnitř přiložit dvě kolečka suchého dřeva, které musí hořet tři až čtyři hodiny. Pec se rozpálí doběla, uvnitř je více než 700 stupňů. Až se žhavé uhlíky rozpadnou, vymeteme je ven. Až když je uvnitř 280 stupňů, nasazují se pecny chleba. Těsto se okamžitě zvedne, pec chladne a chléb se dopéká,“ prozrazuje Tomáš Hanák a dodává, že pec pak chladne více než tři dny a tehdy je možné zbylý žár využít na pečení masa nebo sušení ovoce.
Pečení Tomáše Hanáka fascinuje. „Chléb je zázrak. Spojí se dvě mrtvé suroviny – mouka a voda a vznikne cosi živého – kvásek. Musíte ho krmit. Pokud to neděláte, kvásek umře. Tenhle má už přes dvacet let,“ předvádí pyšně ve vedlejší místnosti, která slouží jako pekárnička. „Pšeničnožitné chleby se dělají v ošatkách, protože pšeničná mouka obsahuje lepek a ten drží tvar chleba po vyklopení. Žitné chleby mají lepku málo a proto tvar neudrží. Musí se opřít o formu a kynou jen nahoru,“ pokračuje ve výkladu. Na truhlu s moukou, elektrickou troubu, ošatky, plechy a další příslušenství se dívá ze zdi sv. Klement Maria Hofbauer – patron pekařů, sv. Josef a sv. František z Assisi.
Vztah s Bohem tu pečení provází od začátku do konce. „Svěřujeme Bohu všechny, kdo si naše pečivo kupují,“ říká Alena Hanáková a její manžel přisvědčuje. „Modlitbou pečení mezi druhou a třetí hodinou ranní začíná,“ mluví o své nové životní rutině. Střelných modliteb je pak daleko více, protože kvásek se může chovat nevyzpytatelně. „Záleží na teplotě nebo tlaku. Někdy chleba kyne hodinu a půl, někdy až o dvě hodiny déle,“ prozrazuje Tomáš Hanák, který Bohu nepřestává děkovat za to, že všechna pečení zatím vždy dobře dopadla.
Vydělávat si na denní chleba chlebem není snadné. „Pekařství je zvláštní povolání. Nemůžete udělat nic dopředu. Všechny potraviny kromě sušenek vydrží jen 24 hodin. Většinu týdne pečeme jen na objednávku a vozíme lidem chleby až domů nebo do práce. Je to o důvěře, že naše chleby lidem chutnají a objednají si,“ poznamenává Hanák. O předvídavém odbytu si může nechat zdát. Zakázky má jisté jen den dopředu. V úterý rozváží pečivo do Jeseníku, ve středu směr Karlova Studánka a Bruntál, ve čtvrtek pak Javornicko a Jeseník. V pátek prodávají Hanákovi z okénka doma ve Zlatých Horách.
Lidé ale k Hanákovým nechodí zdaleka jen pro pečivo. „Předpověděla to jedna naše známá řeholnice – sestra Markéta z řádu Vincentek. Bylo to v době, kdy jsme měnili elektřinu a náš dům bylo jedno velké staveniště. Dívali jsme se spolu na stavbu a ona řekla: ‘Tady se to bude jmenovat Dům chleba – místo setkávání,“ vzpomíná s odkazem na Betlém Alena Hanáková. Za manželi jezdí do Zlatých Hor příbuzní i přátelé. Návštěva známých bratrů kapucínů otevřela novou etapu života domu. „Vyprávěli nám o pobytech v tichu pro muže v jejich olomouckém klášteře a dozvěděli jsme se, že taková možnost pro ženy zatím chybí.“ S touto informací a podporou kapucínů nastartovala paní Alena nový projekt. V hostinském pokoji v patře nabízejí ubytování – na obyčejné pobyty ale i ženám ke ztišení a načerpání nových sil. O útulnost Domu chleba se tak dělí s dalšími.
„Má představa ohledně ticha byla nejdřív docela striktní – jako u kapucínů. V našem domě je sice úžasný klid a ticho, ale je to jiné než v klášteře. Ženy proto rády odcházejí také na procházky do přírody,“ dává příklad provozovatelka. Pobyt v tichu musí trvat alespoň dvě noci. „První noc je teprve aklimatizační, stále vám něco šrotuje v hlavě,“ doporučuje Alena Hanáková delší pobyt. Alfou a omegou úspěchu je podle ní umění vypnout mobilní telefon. „Lidé od nás odjíždí krásně odpočinutí. Asi i proto, že hodně spí,“ poznamenává. Tlusté zdi tady pamatují 18. století a izolují zvuk lépe než leckteré nejmodernější dveře. Dům chleba sice na rozdíl od klášterů nedisponuje kaplí, do kostela je to ale jen pár kroků. A cestu si k Hanákovým si snadno najdou lidé, kteří mohou mít z kláštera ostych. Na pokoji v Domu chleba je pak tichými dny může provést i připravená Bible.
Stejně jako se sv. Klement přimlouvá za pekárnu, i ubytování má svou patronku. „Kapucín Radek Navrátil nám věnoval sošku sv. Veroniky Juliany z řádu klarisek. Prosím ji o přímluvu za všechny naše hosty,“ vysvětluje paní Alena. S manželem se shodují, že právě díky modlitbě za druhé má jejich práce přesah.
Dům chleba: www.dum-chleba.cz
Řemeslná minipekárna Hanákovi: www.cafis.cz
Text vyšel v časopise OKNO v červnu 2024.
