Diecéze – Rok naděje završila děkovná bohoslužba v ostravské katedrále. „Ať i nadále putujeme jako ti, které naděje nese a kteří naději nesou,“ popřál poutníkům v zaplněném kostele biskup Martin.
Katedrála se na závěr Jubilejního roku stala místem, které spojovalo. Ty, kteří sem přicházeli během roku pravidelně s těmi, kteří vzali závěrečnou děkovnou bohoslužbu jako příležitost na toto Jubilejní místo připutovat. Třeba paní Renata: „Jsem šťastná, že se mi sem podařilo přijít alespoň na závěr Svatého roku – na poslední chvíli,“ usmívá se poutnice. S podobnými pocity opouštěla katedrálu také paní Marie z Hlučínska. Ve farnosti je varhanicí a kvůli hudebním službám se příliš často jinam na bohoslužby nedostane. „Katedrálu jsem zvládla až dneska, ale bylo to úžasné. Moc se mi líbí kříž Jubilejního roku,“ hodnotí.
Katedrála jako útočiště
Pro další Marii byla naopak katedrála během Jubilejního roku častým útočištěm. „Nosila jsem si sem své problémy a prosila Pána Boha o řešení,“ sdílí se žena, která má ráda jistotu, že katedrálu najde většinu dní v týdnu otevřenou. Zvlášť blízko měla k Jubilejnímu roku také paní Zdislava, která patří do katedrální farnosti. „Svatý rok jsem vnímala jako milost Boží. Viděla jsem, že mi Pán žehná, je se mnou a dává mi dary. Pro mě jako místní farnici bylo pohodlné, že jsem po svatém přijímání a zpovědi věděla, že mohu získávat také odpustky,“ usmívá se žena z Ostravy. S vděčností přišla do katedrály také paní Tereza z Ostravy-Pustkovce. „Bůh posílá lidi, kteří přinášejí naději. Jubilejní rok mi do života vstupoval v maličkostech – při setkávání s lidmi, kteří mě povzbudili, že máme naději a Bůh je s námi i ve zkouškách,“ podotýká s tím, že do katedrály přišla prosit o naději do dalšího roku.
Při bohoslužbě zazněla také svědectví – studentka Kristýna z Libhoště a pan Tomáš z Fulneku mluvili před katedrálou o tom, jak Bůh v Jubilejním roce vstoupil do jejich životů. Kristýna svůj příběh situovala na pěší pouť na Jubileum mládeže do Říma. Pan Tomáš zase svědčil o tom, jak Pán vstupoval do jeho života na diecézním evangelizačním kurzu, Kurzu Alfa a Nový život.
Jubilejní rok nás neuzavírá do vzpomínky
Čas na přelomu roku ovšem vybízí také k pohledu do budoucna, a proto i biskup Martin věnoval část promluvy další cestě, na kterou se diecéze teprve vydá. „Jubilejní rok nás neuzavírá do vzpomínky, ale otevírá nás poslání. Být jako Svatá rodina, která není jen pasivním příjemcem naděje. Ona se stává nositelkou naději pro svět. Bůh vstupuje do lidských dějin skrze toto konkrétní společenství. Ne skrze mocné struktury, ale skrze rodinu, která drží pohromadě. Naděje se nese tam, kde jsou lidé spolu. Kde naslouchají Bohu a jeden druhému,“ podotkl biskup s tím, že právě podpora malých společenství bude nosným tématem roku 2026, kdy si diecéze připomene třicáté výročí od založení.
„Budoucnost církve nezačíná v anonymním davu, ale v malých, živých společenstvích. Nástrojem k tomu je synodalita, kterou chceme uvádět do života,“ zmínil biskup.
„Budoucnost církve je v rodinách, ve farnostech, v modlitebních skupinách, v setkávání těch, kdo chtějí zůstat spolu a s Kristem. Tam je On uprostřed. Tam se rodí naděje. Tam se naděje nese dál,“ pokračoval biskup Martin a propojil svá slova s mottem nového roku: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20)
„To jsou slova, která nám budou připomínat, že máme vytvářet společenství, která jsou nesena nadějí přicházející od Boha a která zároveň naději nesou všem, kdo ji ztrácejí. Máme být »Nazaretem« dnešního světa – obyčejným místem, kde Bůh přebývá uprostřed těch, kdo se shromažďují v jeho jménu,“ podotkl biskup na závěr promluvy.
Foto: Petr a Lena Nowakovi / Člověk a Víra
