Vyšní Lhoty/Prašivá – Úterní dopoledne 1. července do areálu Kamenité ve Vyšních Lhotách postupně přicházely skupinky dětí a dospělých, postupně jej zaplnily a ve vzduchu bylo cítit očekávání. Právě totiž začínalo setkání dětí a rodin s otcem biskupem na Prašivé. K radostné atmosféře vydatně přispívalo sluníčko, vítání se s kamarády a známými a také první písnička v podání scholy z Opavy „Kdo je Pánem džungle“. Ta roztančila pomocí moderátorů mnohé z tisíce přítomných a vyslala jim vzkaz, „kdo je Pánem mým“.
Biskup Martin přivítal účastníky setkání a během rozhovoru prozradil, že kdyby si měl vybrat mezi biblickými poutníky, byli by to učedníci, kteří jdou do Emauz: „Učedníci nejdou dlouhý kus cesty, ale na celé cestě hovoří s Pánem Ježíšem a na konci ho poznávají.“ Na otázku, co by si poutník neměl nikdy zapomenout, odpověděl, že v batohu nosí vše, co nosí i ostatní: svačinu, vodu, čepici, ale rád si na ruku vezme růženec a modlí se ho.
„Prašivá“ opět také pomáhala. Tentokrát byly děti vyzvány, že mohou přinést barevné školní potřeby, např. pastelky, které Diecézní charita ostravsko-opavská předá jejich kamarádům, kteří žijí ve skromných podmínkách, čímž jim udělají veselejší vstup do začátku školního roku. V čase předání pomoci pracovnicím Charity v červených tričkách se u nich vytvořil dlouhý had a radost z dávání byla téměř hmatatelná.
Pak již byl čas na vrchol dopoledního programu – mši svatou s biskupem Martinem Davidem a desítkou kněží. V promluvě biskup hovořil o tématu setkání – barevných stopách radosti v našich životech.
Po mši svaté vyrazili všichni na vrchol jiného druhu – na „pupek“ Prašivé. Za výstup v poledním slunci byli zejména malí poutníci odměněni dvaceti zajímavými aktivitami, od těch akčnějších (sportovních) přes vyrábění až po ty klidové, kde dostali témata k přemýšlení a měli příležitost se ptát lidí na jejich netradiční povolání. Vytáhli si brožurku se stanovišti, kterou dostali už v areálu Kamenité, a mohli je začít obcházet. Samotný kopec byl pomyslně rozdělen na zónu kolem chaty Prašivá, kde vesele do daleka cinkaly kuličky po kuličkové dráze, a klidovou zónu kolem kostela sv. Antonína Paduánského.
Do té první patřila hned u chaty výroba budek a hnízd. Během odborného výkladu a za pomoci ochránce přírody pana Jana Kodziolka si kluci a holky mohli pomocí opravdové vrtačky vytvořit vlastní budku a z hlíny dotvořit domov třeba pro jiřičky. Povytažené jazýčky ukazovaly na maximální soustředění a zaujetí úkolem. Ten další ze stanoviště Bingo radosti, kde měly získat podpis u některého prohlášení v tabulce, plnily děti průběžně. Nebylo ojedinělé, když během odpoledne přiběhly i k otci biskupovi, aby jim některé z nich podepsal. Jeho autogram se objevil například u prohlášení: „Dělá mi radost, když vidím, že díky mně mají dospělí lepší den.“ Postupně přibývalo dětí, které si na zádech nesly baťůžek, který si právě u stanoviště Radost z tvoření pomalovaly, nebo na ruce náramek přátelství ze stánku Radost ve vztazích. Ani pokyn: „Pojď už,“ nezastavil Elizabet, aby nenamalovala ještě jedno srdíčko na svůj ruksak s nápisem „Pro babičku“. Nejen Elizabet totiž bude Barevné stopy radosti předávat dál.
„Mohou se vězni napravit? Co se musí stát?“ Na tyto a jiné otázky poutavě odpovídali vězeňští kaplani – Jan Fürst z věznice Karviná a Jana Matulíková z věznice Vinařice na stanovišti Radost z předávání. O tom, že jsou Češi světoví, se zase povídalo u stánku Radost ve světě. Jejich zkušenost se znalostmi malých poutníků s úsměvem zhodnotila dobrovolnice Michaela Dubělčíková: „Každý správně přiřadí Jaromíra Jágra k hokeji, ale třeba Gregora Johannese Mendela jen někteří.“
Za kostelem se „dřepovalo“, skákalo přes švihadlo nebo se dělaly angličáky u stanoviště Radost z pohybu, které připravili pracovníci Charity Frýdku-Místku. Nebyla to jediná pohybová aktivita na setkání. Odvahu museli prokázat ti, kdo dokázali vylézt na provazy natažené mezi stromy, aby viděli Prašivou z výšky. U stanoviště Poutnictví se házelo kostkou a „putovalo“ do Říma nebo Santiaga de Compostely a na startovacím místě pro paragliding umožňoval výhled do krajiny zklidnění a naslouchání přírodě. Mozaiku radosti plnily lístečky s odpověďmi na otázku: „Co mi dělá radost“ na stanovišti Centra pro rodinu. Plnily se hesly a obrázky na téma rodiny, zvířátek (hlavně koťátek), ale někdo namaloval i lokomotivu nebo pánvičku.
„S malou křídou si nikdo nechtěl malovat. Všichni sahali po těch velkých, neokreslených,“ začínal své vyprávění Kamil Kozelský u stanoviště Radost v naději, aby přítomným ukázal, jak důležité je uchovat si naději. Jak to dopadlo se zbytkem křídy, která se nevzdávala a měla naději, že s ní ještě někdo něco pěkného namaluje? Namaloval. Jedno děvče si ji vybralo a namalovalo velké srdce.
Radost zažívali také lidé, jejichž příběhy nám nabízí kniha knih – Bible, jak se dozvídali návštěvníci u zastavení Katechetického a pedagogického centra. Mohli se zde seznámit se třemi biblickými příběhy a zamýšleli se, kdy podobnou radost zažili i oni – radost ze setkání jako při setkání Marie a Alžběty, radost z nalezení ztraceného jako v podobenství o ženě a ztracené minci či radost, že se Bůh stará jako v příběhu o Mojžíšovi a záchraně Izraelitů z Egypta.
Velký úspěch u dětí slavila také živá zvířata. Kdo by se nechtěl projet na oslíkovi? „Pojď se podívat na lamu,“ vyzýval jeden kamarád druhého. „Nejdu, lama plive!“ Nakonec neodolali a prodrali se hloučkem lidí až k ohradě. Podobné okouzlení se hlavně u náctiletých chlapců a tatínků projevovalo u vojenského vozidla, které během druhé světové války dorazilo na Ostravsko v rámci Ostravské operace. Někteří tam vydrželi opravdu dlouho, a když došlo na to, jaký druh kanystru auto má, bylo jasné, že debata u stanoviště Radost z míru bude odborná a dlouhá.
Doslova barevné stopy radosti našli návštěvníci u stánku Charity, která kromě dalších aktivit roztáhla na louce veliké plátno, načež ho poutníci museli po barevných stopách přejít. Barvy hrály prim i u nedalekého stanoviště Radost ze hry, které spojilo výtvarno se šlapáním na kole – děti si tímto netradičním způsobem tvořily obrázky. Anebo u stánku ekocentra Hubert, kde si návštěvníci vytvářeli vlastní barvy a zkoušeli s nimi malovat. U správného setkání by nemělo chybět jídlo a nechybělo ani tady. Děti si vyráběly barevné špízy z ovoce, kterými se vzápětí osvěžily.
Jubilejní rok je rokem pro naši budoucnost s Bohem a lidmi. Nejen to připomínal biskupský vikář pro pastoraci a evangelizaci P. Daniel Vícha na stánku Radost z víry. Poutníci zde psali vzkazy pro budoucnost a dozvěděli se například, proč Jubilejní roky slavíme.
Setkání s biskupem Martinem na Prašivé, jenž měl v tomto roce prostor na setkávání a povídání s lidmi, v sobě po celou dobu neslo barevné stopy radosti. Jak mnozí účastníci, tak i dobrovolníci u stanovišť se nechali slyšet, že by se ho rádi zúčastnili i příští rok.
Fotogalerie: Josef Cinciala, Štefan Handžák / Člověk a Víra
Celé fotogalerie najdete zde: dopolední program, odpolední program. 
