Diecéze – Jak vypadá začátek cesty vyučujícího náboženství či katechety? Co prožívá ten, kdo odpoví na Boží volání a vydá se na cestu služby? Katechetické a pedagogické centrum naší diecéze pečuje o začínající vyučující náboženství a katechety a doprovází je během jejich prvního roku praxe ve škole či ve farnosti.
Dvojrozhovor s Mgr. et Mgr. Markétou Kozlovou, uvádějící učitelkou, a Mgr. Renatou Galiou, začínající vyučující náboženství, odkrývá, co znamená doprovázet, podporovat a růst ve službě druhým a přináší svědectví o odvaze, důvěře a vzájemném obohacení.
Můžete se prosím představit? Kde a v jakém prostředí působíte?
Markéta: Jmenuji se Markéta Kozlová, vystudovala jsem historii, společenské vědy a teologii a momentálně pracuji na Katechetickém a pedagogickém centru Biskupství ostravsko-ostravského jako externí odborná pracovnice, to znamená, že se podílím na projektech KPC BOO, ve kterých jsem třeba. Jedním z nich je podpora začínajících vyučujících náboženství a katechetů v naší diecézi. Jako katechetka působím také ve farnosti Dobrá u Frýdku-Místku, kde vyučuji náboženství na místní ZŠ a v MŠ a vedu dvě společenství mladých scházející se na faře. Do loňského roku jsem se podílela také na přípravě prvokomunikantů, společně s manželem jsme vedli přípravy snoubenců na manželství.
Kromě církevního prostředí působím i ve veřejném obecním prostoru. Iniciovala jsem vznik komunitního sadu v Dobré, který najdete na internetu či na mapách pod názvem Dobrosad a do kterého čtenáře srdečně zvu na návštěvu či výlet. V současnosti se věnuji získání prostředků pro obnovu zpustlého kříže nedaleko sadu.
Kromě těchto svých činností jsem vdaná, můj manžel je trvalý jáhen, vychováváme spolu naše tři úžasné děti a bydlíme v domě se zahradou v Dobré.
Renata: Jmenuji se Renata Galia, vystudovala jsem Vyšší odbornou pedagogickou školu na Slezské univerzitě v Cieszynie. Po ukončení studia jsem tři roky učila v mateřské škole, kde jsem se věnovala přípravě dětí na školní docházku.
V mládí jsem byla aktivní členkou třinecké farnosti. Společně s kamarádkami jsme absolvovaly animátorský kurz v Ostravě a poté jsme založily společenství mládeže. Momentálně jsem na rodičovské dovolené, během níž jsem se rozhodla začít vyučovat náboženství. Působím na polské základní škole v Třinci, kde vyučují žáky celého prvního stupně. Tato práce mě naplňuje a vidím v ní smysluplnou cestu, jak dětem předávat víru, naději a lásku.
Jsem šťastně vdaná, s manželem vychováváme syna a brzy očekáváme narození dcery. Bydlíme v krásné vesnici Nebory, kde si užíváme klidný život blízko přírody. Ráda trávím čas s rodinou, miluji hory, procházky a pobyt venku. Práce na zahradě mě baví a postupně se učím pěstovat vlastní zeleninu a bylinky. Jsem členkou farnosti v Gutech.
Jak jste se stala učitelkou náboženství?
Markéta: Nedávno se mne na stejnou otázku ptaly děti v náboženství, natáčela jsem odpověď i na svůj YouTube kanál. Vždycky jsem si přála být varhanicí a sloužit takto při liturgii, která mě od dětství fascinovala. Ke katechetické činnosti jsem byla pozvána různými kněžími, ve Skalici to byl P. Radek Drobisz, tehdy jsme s manželem začali studovat teologii, v Místku pak toto pozvání „dokončil“ P. Josef Maňák, který svým osobitým způsobem řekl: „Kolik Ti ještě zbývá z té teologie? Tak pojď učit do Sviadnova.“ A tak jsem v roce 2012 začala oficiálně učit náboženství.
Renata: Učitelkou náboženství jsem se stala z touhy předávat dětem víru a duchovní hodnoty, kterou jsem dlouho nosila v srdci. Jako učitelka v mateřské škole jsem mohla vnímat, jak citlivě děti vnímají svět a jak důležitá je role dospělého, který je může laskavě vést a inspirovat. Přibližně tři roky jsem vnímala, že ke mně Bůh promlouvá a zve mě k této službě. Až když jsem byla na mateřské dovolené se svým synem, jsem pochopila, že právě tehdy přišel čas odpovědět na Boží volání a vydat se cestou výuky náboženství.
V čem spočívá uvádění nového vyučujícího náboženství?
Markéta: Podpora začínajících vyučujících a katechetů v naší diecézi má čtyři fáze. Nejprve se s vyučujícím či katechetou setkáme a vzájemně sdílíme svá očekávání, seznamujeme se. Poté následuje pozvání k náslechu do mé či mých hodin náboženství, následně se já pozvu do hodiny vyučujícího či katechety. Ve chvílích následných rozborů hodin společně přemýšlíme nad podněty, které při výuce vyvstávají a případně nastavujeme další možnosti doprovázení. Velmi často mají vyučující a katecheté zájem o seznámení se s různými materiály k výuce a o podklady pro zavádění oficiální výuky na ZŠ. Naše setkávání končí závěrečným rozhovorem a dotazníkem, který vyplní vyučující či katecheta a ve kterém hodnotí celý proces, který se mnou absolvují, a také mou činnost.
Renata: Uvádění nového vyučujícího náboženství spočívá především v podpoře a doprovázení. Jde o to pomoct mu v jeho odhodlání učit, dodat mu odvahu a ujistit ho, že na to není sám. Je důležité ho správně nasměrovat, odkázat na užitečné materiály a informace, a také mu prakticky ukázat, jak může vypadat konkrétní hodina náboženství – jak ji strukturovat, jak s dětmi mluvit a jak je zapojit. Celkově jde o to být mu oporou na začátku jeho cesty.
Co vás překvapilo?
Markéta: Stále mne překvapuje, jak Bůh promlouvá k člověku. Paní Renata je jeden z příkladů lidí, kteří odpověděli své „ano“. Je to mladá, po mnoha stránkách nadaná žena a odpovídá Bohu zcela prostě a s důvěrou. Na její katechetické činnosti lze pozorovat, že oslovuje srdce dětí tím, co sama zažívá a jaká je, a přesto klade důraz na vše, co je pro výuku potřeba – pečlivě se na hodiny připravuje, reflektuje situace vzniklé ve výuce, laskavě své skupiny vede a zajímá se o rozšíření svého pedagogického a teologického vzdělání.
Renata: Překvapilo mě, jak inspirativní a příjemné může být doprovázení od druhých. Nečekala jsem, že ze setkání s někým, kdo mě vede nebo doprovází, budu odcházet tak povzbuzená a naplněná. Každé naše setkání pro mě bylo obohacující – těšila jsem se na něj, protože jsem věděla, že mi přinese nejen nové poznatky, ale i chuť pokračovat dál, učit se a růst. Bylo to vedení, které mě motivovalo a dodávalo mi radost.
Má uvádění nějaká úskalí?
Markéta: Určitě má a setkávám se s nimi. Jelikož v církvi stejně jako ve školství nebo ve státní sféře pracujeme ve struktuře, je velice těžké zavádět některé věci, které jsou v jiných oblastech či v zahraničí standartní či běžné. Konkrétně pozoruji, že úskalí uvádění pramení z osobních předpokladů jedince („nepotřebuji uvádění, zvládnu to sám/a“) nebo z nepochopení významu („Proč na vyučující a katechety nakládáte další břemena?“).
Renata: Ano, uvádění nového vyučujícího náboženství může mít svá úskalí. Jedním z nich je nejistota začínajícího učitele, který může mít obavy, zda je dostatečně připravený, nebo strach z prvních hodin.
Co byste na vaší spolupráci nejvíc ocenila?
Markéta: Ocenila bych to, co jsem zmínila již výše. Renátinu pokoru, chuť se učit, rozvíjet se v pedagogické a duchovní oblasti. Velice si vážím její ochoty věnovat svůj čas žákům a dětem a její mnohaletou snahu o budování atmosféry spolupráce ve farnostech, ve kterých působí. Je to pro mne osobně povzbuzením a radostí.
Renata: Na naší spolupráci jsem nejvíce ocenila Markétinu inspirativní a přátelskou atmosféru. Každé setkání pro mě bylo nejen zdrojem nových podnětů, ale také příjemným rozhovorem, na který jsem se vždy těšila. Markét mě dokázala povzbudit a nasměrovat správným směrem, což mi dodávalo jistotu a motivaci pokračovat.
Doprovázení mi velmi pomohlo nejen po odborné stránce, ale i po té osobní. Díky němu jsem získala větší sebevědomí a jistotu ve své roli učitelky náboženství. Na začátku jsem často pochybovala, jestli učím správně, měla jsem obavy, jestli to, co dětem předávám, má dostatečnou hloubku a smysl. Bála jsem se, jestli dokážu zaujmout, jestli to zvládnu dobře a jestli vůbec mám na to, tuto službu dělat. Pravidelné sdílení zkušeností, podpora a inspirace mi však dodaly odvahu a ujistily mě, že na to nejsem sama. Dnes přistupuji k výuce s větším klidem, nadhledem i radostí.
Kdybyste mohla proměnit výuku náboženství, co byste změnila?
Markéta: Vnesla bych do výuky náboženství témata a prvky, které jsou dětem a žákům blízké, podporovala a rozvíjela bych autenticitu vyučujících a katechetů. Myslím si, že změna, kterou přinese nový Rámec pro náboženskou výchovu a katechezi, je více než potřebná. Ve své vlastní praxi pracuji s dětmi od věku MŠ po ZŠ až k SŠ a VŠ studentům, mezi nimi jsou mnozí z hledajících rodin anebo sami hledají svou cestu k církvi, někteří jsou zraněni… A budu znovu opakovat to, co jsem říkala při Jubileu jáhnů a co mohu dnes a denně při katechezi či výuce i v životě vnímat: „Kristus je krásný, Kristus je plný lásky a lidé po Něm přirozeně touží. Ale je zásadní, kdo a jak se staví mezi tyto lidi a Krista, zda dotyčný křesťan, katecheta, kněz na to, jaký Kristus je, ukazuje nebo jej karikuje nebo co hůře staví se před Něj a sám sebou Jej zastiňuje.“
Renata: Pokud bych mohla proměnit výuku náboženství, zaměřila bych se na větší propojení se smysly a osobním prožitkem. Zařadila bych hmatatelné předměty a symboly, které by dětem pomohly lépe porozumět duchovnímu obsahu. Důraz bych kladla na prohlubování vztahu s Bohem prostřednictvím společných modliteb a zpěvu chval. Také bych do výuky začlenila pohybové aktivity, které podporují spolupráci a radost ze společného sdílení víry.
Za odpovědi na otázky děkuje Barbora Holoubková
Rozhovor vyšel v časopisu OKNO 6/2025.