Vídeň – V pondělí 4. července byl na věčnost povolán Otto Habsbusko-Lotrinský, syn blahoslaveného Karla Rakouského a jeho choti Zity Bourbon-Parma. Otto von Habsburg byl nejstarším synem posledního rakouského císaře a českého krále, tudíž právoplatným následníkem českého trůnu. K Pánu odešel v požehnaném věku 98 let v bavorském městečku Pöcking. Otto Habsbursko-Lotrinský bude spolu se svou manželkou Reginou, zesnulou v únoru 2010, pohřben dne 16. července ve vídeňské Císařské hrobce. Pohřbu se zúčastní ostravsko-opavský biskup Mons. František Václav Lobkowicz OPream.
Otto Habsbursko-Lotrinský a jeho choť Regina (rozená princezna Sasko-Meiningenská) budou jako poslední členové bývalé císařské rodiny pohřbeni v rodinné hrobce po boku Ottovy matky, císařovny Zity. Ve čtvrtek a v pátek (14. a 15. července 2011) budou oba zesnulí vystaveni v Kapucínském kostele. Zádušní mši svatou za Ottu Habsburského bude v sobotu, 16. července 2011 od 15 hodin ve vídeňské katedrále Stephansdom sloužit vídeňský kardinál Christoph Schönborn. Poté se smuteční průvod vydá přes Graben a Kohlmarkt, Hofburg a Ringstraße k Kaisergruft (Císařské hrobce) na náměstí Neuer Markt.Rakve s ostatky spočinou po boku matky Otty Habsburského služebnice Boží Zity. O den později bude jeho srdce zesnulého na jeho přání uloženo v benediktinském opatství Pannohalma v Maďarsku. Otto von Habsburg byl absolventem tamního gymnázia a maturitní zkoušku skládal v maďarském jazyce.
Soustrastný telegram potomkům Otto von Habsburga zaslal papež Benedikt XVI. „Velký Evropan usilující o mír“ – těmito slovy označil Benedikt XVI. v kondolenčním telegramu Ottu von Habsburga. Tento křesťansko-demokratický politik, jeden z protagonistů politického sjednocení našeho kontinentu, byl nejstarším synem posledního Rakousko-Uherského císaře bl. Karla I., který byl beatifikován Janem Pavlem II. v roce 2004. „Ve svém dlouhém a bohatém životě byl arcivévoda Otto svědkem bouřlivých dějin Evropy“ – píše Benedikt XVI. v telegramu adresovaném synovi zesnulého, Karlovi.
V roce 2000 beatifikoval Jan Pavel II. posledního rakouského císaře Karla I. (1887-1922). Nedávno vznikla nejen mezi spřízněnci habsburského rodu modlitební aktivita za blahořečení rovněž jeho vzácné choti Zity z rodu Bourbon-Parma (1892-1989). Je tedy možné, že jednou bude na oltáři stát celý tento manželský pár. Otto, narozený roku 1912, byl jeho nejstarším synem a měl převzít vládu nad zeměmi C a K. mocnářství po zemřelém otci jako František Josef II. Bohužel doboví mocipáni přetrvání poslední katolické monarchii nepřáli. Rakousko-Uhersko bylo rozbito na několik malých státečků, přičemž císařovna Zita s osmi dětmi měla zákaz se do Rakouska vrátit. Sám blah. Karel zemřel po krátké těžké nemoci v exilu na Madeiře, přičemž svou smrt obětoval za „své národy“. Krátce před smrtí porušil své nařízení nevpouštět k sobě své děti, když přivzal k smrtelnému loži právě Ottu, „aby viděl, jak umírá katolík, císař a Habsburk“. Otto se odkazu svého svatého otce nikdy nezpronevěřil.
Jen v krátkosti z jeho života: V době mezi světovými válkami rozpoznal jako jeden z mála nebezpečí pramenící z německého nacismu, otevřeně vystupoval proti Hitlerovi, snažil se ze všech sil zabránit anexi Rakouska; za války zachránil přes 15 000 Židů tím, že jim dopomohl utéci z ohrožené Evropy. V r. 1940 odešel sám do USA, když na něj Hitler vydal zatykač. Zde se pokoušel založit tzv. Dunajskou federaci, což byla předchůdkyně spojené Evropy – jeho vysněného ideálu, ovšem v první řadě založené na politické a obranné bázi. Do Rakouska se vrátil jen načas, brzy je musel opustit na nátlak Stalina, který Otu Habsburského nenáviděl stejně jako Hitler. Ota Habsburský totiž poukazoval na zločinnost komunistického systému. Odešel do Bavorska, kde se usadil se svou ženou Reginou Habsbursko-Lotrinskou (rozenou Sachsen-Meiningen), s níž měl sedm dětí.
Otto von Habsburk působil jako politik německé CSU, byl dlouholetým poslancem Evropského parlamentu a jako takový se po roce 1989 zasazoval o integraci postkomunistických zemí do evropských a atlantických struktur. Nabádal zároveň českou stranu k dialogu se sudetskými Němci a zrušení poválečných dekretů prezidenta Edvarda Beneše, díky nimž vysídlenci vyhnaní na principu kolektivní viny přišli v tehdejším Československu o majetek a občanská práva. Není tedy divu, že se netěšil mezi našimi politiky velké oblibě, čemuž nepřispívala ani tuzemská média, vystupující vůči tomuto tématu jakož i vůči monarchii odnepaměti kriticky.
Když vloni v únoru pochoval svou ženu Reginu, žil již tři roky v ústraní. Nebyl už poslancem reprezentujícím Maďarsko (mimochodem jedinou zemi, jejíž korunou stihl být jeho blahoslavený otec korunován), své, byť jen formální, přesto však platné a nikým nezrušené vlády nad Bohem svěřenými mu zeměmi se r. 2007 vzdal ve prospěch nejstaršího syna Karla. Měl vždy na paměti slova svého otce, který slova „z Boží vůle král“ chápal nikoli jako příležitost k neomezené vládě, nýbrž jako úkol pečovat o svěřený jemu lid.
Libor Rösner, Pavel Siuda