Frýdlant nad Ostravicí – Nové zvony pro farnost jsou vždy událostí, která překračuje generace. Pro mnohé farnosti a zejména jejich zvonice znamenaly obě světové války pohromu. Rekvírování majestátních symbolů křesťanství se neobešlo bez slz. Šťastné jsou pak chvíle, kdy se do farnosti zvony vrací. V těchto dnech se na ně připravují farníci ve Frýdlantu nad Ostravicí. V pátek 13. 8. zde při mši svaté v kostele sv. Bartoloměje požehnal ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowicz čtyři nové zvony. Všechny se zrodily ve zvonařské dílně Marie Tomáškové-Dytrichové v Brodku z Přerova. V červenci se na odlévání dvou z nich přijeli podívat farníci osobně.
Zvon se rodí v tichu a při šepotu modlitby
Muži v kápích ze žáruvzdorného materiálu s respektem přistupují k rozpálené peci plné žhavé směsi mědi a cínu. V rukou drží železné tyče a čekají na pokyny paní mistrové. Jsme ve zvonařské dílně Marie Tomáškové – Dytrichové v Brodku u Přerova a z bezpečné vzdálenosti od sálající výhně sledujeme zrod nového zvonu. Dostane jméno svatý Antonín a bude vyzvánět společně se svými třemi bronzovými sourozenci na věži kostela sv. Bartoloměje ve Frýdlantu nad Ostravicí. Už je to tady. Leticie Vránová – Dytrichová dává dvou mužům u rumpálu pokyn – jedeme. Klika se otáčí a z pece začíná pomalu vytékat roztavený bronz. Šamotovým žlabem vtéká přímo do zvonové formy uložené v lící jámě zahrnuté pískem. Práce probíhá v tichu. Při odlévání se nesmí mluvit. Slyšet jsou jen nejnutnější pokyny mistrové a šepot modlitby, kterou vždy při odlévání odříkává. Stejným způsobem odlévaly zvony desítky let její rodiče i prarodiče, kteří dali světoznámé zvonařské dílně jméno.
Unikátní zájezd za odléváním zvonů do Brodku
Chvíle, kdy se rodí nový zvon, je jedinečná. Málokdo se může pochlubit tím, že byl přitom, když se odléval zvon, který visí na kostelní věži. Téměř čtyřicet farníků z Frýdlantu si tuto příležitost ujít nenechalo. Zájem o exkurzi do zvonařské dílny byl tak velký, že se musely uspořádat dva autobusové zájezdy. První skupina byla 20. 7. přítomna při odlévání zvonu sv. Bartoloměje a druhá 28. 7. sledovala, jak se rodil zvon pojmenovaný po svatém Antonínovi. Frýdlantský farní kostel bude mít celkem čtyři nové zvony. Největší z nich budou zasvěceny Nejsvětější Trojici a Panně Marii Karmelské, kterou ve Frýdlantu mají ve zvláštní úctě. Nové zvony v hodnotě dvou milionů korun si farnost mohla dovolit jen díky štědrým sponzorům, kteří si přáli zůstat v anonymitě. Jejich křestní jména však budou známa nejen současným frýdlantským rodákům, ale i dalším generacím. Na každém zvonu je totiž uvedeno, že zvony římskokatolické farnosti Frýdlant nad Ostravicí věnovali Milan a Eva.
Zvonařství je souhrou řemesla i umění
Vidět narození zvonu se poštěstí jen jednou za celou řadu generací. Zvony mohou své tvůrce přežít i o tisíc let. „Pět set až tisíc roků mohou zvony fungovat,“ říká na uvítanou v dílně pokračovatelka rodinné tradice zvonařů Leticie Vránová-Dytrichová. Zvony odléval již její dědeček s babičkou. „Bylo to v době, kdy se zvony dělat nesměly,“ říká pokračovatelka rodové tradice. Od skončení totality se výroba v Brodku u Přerova rozjela na plné obrátky. Na kontě mají více než osm tisíc větších i menších kostelních zvonů nebo zvonů pro nejrůznější zvonkohry. Jedna z nich zdobí místní náměstí a dokáže zahrát dva tisíce melodií. Výroba každého zvonu je složitý proces, který v sobě zahrnuje znalosti metalurgie, uměleckého řemeslo i hudební vzdělání. Šéfová zvonařské dílny Leticie Vránová-Dytrichová studovala všechny tři obory. Má za sebou hudební školu, VUT v Brně i umělecko-průmyslovku. Nic však této ženě nenahradí zkušenosti, které získala po boků svých rodičů a prarodičů. Než se spustí odpich na 1200 stupňů rozpáleného kovu a vteče do formy pod zemí, je nutné vědomosti všech oborů skloubit do jednoho díla. „Výroba formy trvá od jednoho do dvou měsíců. Na tom, jaký tón bude mít zvon, má vliv tvar a velikost zvonového žebra. Vše je nutné přesně vypočítat,“ vysvětluje návštěvníkům dílny paní Leticie a dodává, že ozdobné reliéfy jsou dílem umělců s nimiž zvonaři spolupracují. Na každém zvonu z Brodku však nemůže chybět logo firmy a větvička túje severské. „Výzdoba se vyrábí ze včelího vosku a dalších přírodních materiálů,“ vysvětluje zvonmistrová a dodává, že se do hliněné směsi pro vlastní zvonovou formu přidává i pivo. „Musí to však být náš přerovský Zubr,“ upřesňuje.
Být u zrození zvonů pro farnost je jedinečná chvíle
Pro diváky, kteří se přijeli podívat na odlévání jednoho z nových kostelních zvonů, je návštěva dílny a samotná chvíle zrození zvonů jedinečným zážitkem. „To už nezažije nikdo z naší generace a pravděpodobně ani řada generací po nás,“ shodují se poutníci z Frýdlantu, kteří cestou do Brodku stihli navštívit zámek v Tovačově a při návratu poutní místo Dub nad Moravou. „Tato událost už nemusí zastihnout ani mého malého syna,“ říká Marek Gřes z farnosti Frýdlant, který se vydal spolu s ostatními na jednodenní zájezd. „Myslím si, že zvon je takovým srdcem pro farnost, které bije při všech významných událostech člověka. Provází jej od ranního rozbřesku, přes poledne až do večerního klekání. Svolává na mši svatou, zní při slavnostních událostech, svatbách, oznamuje úmrtí a zvoní se na ně při pohřbech,“ dodává mladý muž z Frýdlantu, kterého odlévání zvonu zaujalo i po technické stránce. „Jsem strojař a měl jsem při odlévání pocit jako při svařování. Roztavený bronz dokonce voní,“ dodal Marek Gřes. Zkušenosti z odlévání tavícího se kovu měli i další účastníci cesty do zvonařské dílny. Mezi ně patří i Anna Felediková, která pracuje ve frýdlantské slévárně. „U nás odléváme zejména šedou litinu, ale odlévalo se i z bronzu. Do těch zvonů se ale musí dostat ten hlas,“ dodala Anna Felediková. „Něco takového jsem viděla poprvé. Byla jsem zvědavá a asi bych něco takového už v životě neviděla. Obdivovala jsem ty lidi, co u toho pracují,“ říká Marie Bogaczová, která se stejně jako ostatní přítomní při odlévání zvonu tiše modlila. „Myslím si, že to bylo naposled, kdy se odlévaly zvony pro Frýdlant,“ myslí si Marie Bogaczová a její slova potvrzuje i Marek Gřes. „Když uslyším zvon, mohu říct, že jsem byl u toho, když se odléval. A to se stává jednou za deset generací.“
Rekvírace zvonů
Nebýt 1. a 2. světové války, na věžích českých, moravských a slezských kostelů by dodnes zvonily gotické, renesanční a barokní zvony. Válečné rekvírace během 2. světové války postihly patnáct tisíc zvonů. Některé kostely měly po válce štěstí. Zabavené zvony se jim vrátili ze hřbitova zvonů v Hamburku, kam vlaky od roku 1940 svážely zvony z Německa a všech dalších okupovaných zemí střední a východní Evropy. Zachránit se podařilo památkově nejcennější díla, která měla být roztavená až jako poslední. Konec války v roce 1945 je od žáru vysokých pecí zachránil. Na řadě věží však zůstaly jen umíráčky nebo vůbec nic. Vyprázdněné věže kostelů se začaly opět osazovat zvony až po roce 1989. Dílna v Brodku u Přerova jich má na svém kontě již více než osm tisíc. Zvonařů je však v zemi více. Na Valašsku se věnuje výrobě zvonů Josef Tkadlec v Halenkově, ve Zbraslavi u Prahy se nachází zvonařská dílna Manoušek a v Českých Budějovicích působí zvonař Rudolf Perner.