Blahutovice - Sedmá pouť Putování Františkovou cestou v Blahutovicích se koná v rámci oslavy svátku sv. Františka z Assisi 7. 10. ve 14.30, kdy bude zahájena v Komunitním centru kláštera.

Je první cestou tohoto druhu v České republice a vede jak přírodou (kolem rybníka, po poli, silnicí, lesem, ale také kolem dvou kapliček), tak přes náves. Každé zastavení má svou informační tabuli, takže se poutník dozví, u kterého živlu či přírodního úkazu se právě nachází.

Všechny obdivovatele františkánské spirituality, přírody a přátele turistiky srdečně zvou členové spolku Bayerův odkaz a přátelé sv. Františka z Assisi. Na závěr pouti je pro poutníky připraveno překvapení a pro zúčastněné rodiny malý dárek.

Františkova cesta v Blahutovicích vznikla na základě podnětu a díky přispění pana Waltera Hanela, blahutovického rodáka, který žije v Ottenbachu v Německu. Vzorem pro blahutovickou poutní cestu se stala tamní Franziskus Pilgerweg. Je věnována památce dvou žen: slečny Ingrid Malcherové a paní Helgy Hanelové. Františkova cesta v Blahutovicích byla slavnostně otevřena a požehnána 2. 9. 2012 a řadí se k více než čtyřiceti Františkovým poutním cestám v celé Evropě. Je inspirována Chvalozpěvem stvoření sv. Františka z Assisi — to jsou „chvály tvorů, které blažený František složil ke chvále a cti Boží, když ležel nemocen u sv. Damiána“.

Sv. František z Assisi (vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone) byl mnich, zakladatel žebravého řádu menších bratří a mystik. Narodil se někdy mezi léty 1181 a 1182 v Assisi, asi 25 km východně od Perugie, dnešního hlavního města stejnojmenné provincie v oblasti Umbria.

Františkův otec Pietro Bernardone byl bohatý obchodník s látkami. Matka pocházela z Francie, patrně z Provence. Při křtu dostal jméno Giovanni, ale otec toto jméno později změnil na Francesco.

V mládí se František nijak nevymykal ze společnosti bohatých mladíků, kterým bychom dnes říkali zlatá mládež. Stejně jako ostatní miloval truvérské písně a hodlal se stát udatným rytířem. Daleko od pravdy nejsou ani zmínky o jeho bezstarostnosti a marnotratnosti. Aby svou touhu uskutečnil, zúčastnil se František v roce 1201 výpravy proti Perugii. Assisi však bylo poraženo a František strávil celý rok v zajetí, než byl dojednán mír a zajatci propuštěni.

V zajetí trpěl vážnou chorobou, která mu také zabránila, aby se v roce 1205 zúčastnil tažení proti císaři Filipu Švábskému. V průběhu vojenského tažení a nemoci měl František četné sny a vidění, ve kterých mu Bůh sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu.

V mladickém nadšení se rozhodl vykonat pouť do Říma. Tam jej však čekalo obrovské zklamání nad bohatstvím církve a chudobou lidí. Zahodil peníze, vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem a žebral u vchodu do baziliky. Po této příhodě putoval po kraji, pomáhal chudým, rozdával svůj majetek, až otci došla trpělivost a vydědil ho. František nějaký čas pobýval v klášteře v Gubbiu, kde se živil umýváním nádobí nádobí, opravoval kostely v Porciunkule a pomáhal malomocným. Hlásal absolutní chudobu a úplné odevzdání do vůle Boží.

V té době se okolo něj shromáždili první žáci. V roce 1209 František sepsal jednoduchá řeholní pravidla a vydal se do Říma k papeži Inocencovi III. Ten zprvu jejich schválení odmítl, ale posléze je přece jen schválil (přestože o ní řekl, že „je to řehole nad lidské síly“), a tak umožnil vznik Řádu menších bratří. Doplněnou řeholi pak potvrdil papež Honorius III.

Je pochopitelné, že hlásání absolutní chudoby nebylo ani v té době nikterak populární a že se lidé na jeho kázání zrovna nehrnuli. Odtud pochází známá legenda, že když nenalezl posluchače mezi lidmi, odešel do lesa a kázal lesní zvěři, která mu pozorně naslouchala.

Nicméně postupně jeho příznivců a následovníků přibývalo. V roce 1212 projevila zájem o následování Františka první žena – Klára. František nejdříve poslal Kláru do benediktinského kláštera, teprve později se rozhodl společně s ní založit Řád sv. Kláry (Ordo Sanctae Clarae, u nás známé jako klarisky nebo Řád chudých paní). Členkou tohoto řádu byla sv. Anežka Česká.

V roce 1218 pak založil tzv. III. řád pro věřící, kteří by ho chtěli následovat, ale nemohou nebo nechtějí se vzdát světského života (terciáti, dnes terciáři). Mezi jeho příslušníky patřili např. francouzský král Ludvík IX. nebo německá šlechtična Alžběta Durynská.

František toužil hlásat slovo Boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Stal se tak vlastně zakladatelem organizované misijní činnosti. Toužil prý i po mučednické smrti a cílevědomě vyhledával nebezpečí. S křížovou výpravou se dostal do Egypta a vypráví se, že se dostal až k tureckému sultánovi a hlásal mu evangelium. Ten byl Františkem tak zaujat, že ho navzdory všem zvyklostem nenechal ani mučit nebo popravit, ale v pokoji ho propustil. Jeho fyzický stav se však neustále zhoršoval. Podle legendy se 17. září 1224 na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, jaké utrpěl Ježíš na kříži. Na sklonku života i oslepl. Zemřel 3. října 1226 v Porciunkuli, v chatrči na zemi přikryt vypůjčeným pláštěm.

Jeho ideály, pro jiné lidi těžko splnitelné, budou ale žít stále. Nejkrásněji a nejsrozumitelněji je vyjádřil právě ve svých Chválách stvoření. Bezpochyby kvůli jejich kráse a hloubce prohlásil „na věčnou paměť“ (na písemné vyzvání mezinárodní ekologické společnosti!) papež Jan Pavel II. sv. Františka za patrona ekologů. Učinil tak 29. listopadu 1979 a slavnostní dokument začíná slovy: „Mezi svatými a osvícenými muži, kteří měli zvláštní vztah k přírodě, jež je jedinečným darem lidstvu, je po právu uváděn sv. František z Assisi. Tento světec měl jedinečný smysl pro všechna díla Boha Stvořitele a téměř pod vlivem inspirace shůry sepsal svůj nádherný Chvalozpěv stvoření. Skrze tvory, zejména pak skrze bratra slunce, sestru lunu a sestry hvězdy vzdával František dobrému a všemohoucímu Pánu chválu, slávu a veškeré dobrořečení, jak mu po právu náleží.“