„… jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).

Zřejmě si ani neuvědomujeme, od čeho všeho jsme osvobození tím, že máme „Boha tak nablízku“ (srov. 5 Mojž 4,7). Klanění se modlám s obavou, abych některou z nich neurazil či nevynechal, pořád dokola omývání nádob, lehátek… A to uvádím jen to, co je v dnešních čteních. Přichází mi přitom na mysl jedna současná pověra, s níž se často setkávám i mezi věřícími – ťukání na dřevo. Lidé něco pochválí, že se jim daří, a vzápětí dodávají: „Musím zaťukat na dřevo“. (A někdy si přitom klepou na čelo…) Dobrá blbost, viďte? Jakoby nás nějaké ťukání na dřevo mohlo uchránit před zlem. Místo toho bychom měli vždycky říct: „Bohu díky, daří se mi“, a tak vydávat svědectví o své víře… Ale to jsem trochu odbočil.

Mít Boha blízko, mít ho za přítele znamená žít a jednat tak, abych naše přátelství nenarušil, nedej bože nezničil. S kamarádem si rád popovídám, nemám problém požádat ho o pomoc (vzpomínáš na podobenství o neodbytném příteli v 11. kapitole Lukášova evangelia?), jsem vždy ochotný pomoct mu, odprosit či odpustit v případě konfliktu či selhání… A přesně totéž platí v přátelském vztahu s Bohem. Jistě, ten vztah má také jiné rozměry než pouze přátelství, protože tam je i úcta, klanění se, chvála, avšak klanět se Bohu bez přátelství s ním lze sotva nazvat křesťanstvím, a velmi se to může stát modloslužbou, pověrou… Boha miluji a on miluje mne, proto jsme přátelé.

Četl jsem nedávno obsáhlý komentář k proroku Ozeášovi. Součástí jeho poselství byla výtka Izraelitům, že bohoslužba, kterou konají v chrámě Hospodinu, je ve své podstatě bohoslužbou Baalovi. Navenek dělali všechno tak, jak bylo předepsáno, no problémem bylo srdce. Jejich srdce byla daleko od Hospodina. A tak prorok nazval jejich bohoslužbu smilstvem a modlářstvím.

Čím více jsem ten komentář četl, tím víc se ve mně vynořovala myšlenka na to, jak prožívám mši svatou, jak prožívám modlitbu, s jakým srdcem píši tato zamyšlení. Kde je mé srdce? Kdyby někdo viděl do mého nitra, nenazval by mě pokrytcem? A Bůh přece vidí do mého nitra. Jaké pojmenování mi dnes dává? Jsem pro něho přítelem? Anebo jsem pro něho pokrytcem?

Je skvělé vědět, že Bůh mi je nablízku. Ačkoli to pro mě znamená nejednou tvrdě bojovat, abych nezůstal jen při vnějších úkonech zbožnosti, ale abych do každého vkládal celé své srdce. Nechci být pokrytec, nechci být modloslužebník.

Milovaný Bože, požehnej!

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It