Ostrava - Okna v katedrále Božského Spasitele se na první adventní neděli „převléknou“ do nového cyklu adventních projekcí. Ty díky moderní technologii nahrazují klasické vitráže a průběžně se obměňují.

„Tuto projekci budou moci vidět návštěvníci pouze po dobu adventu,“ upozorňuje projektový manažer Miroslav Přikryl. „Chceme si připravit sadu projekcí podle liturgických dob a podle nich je v oknech promítat,“ dodává Přikryl. Cyklus začíná na levé straně u vchodu do hlavní lodě katedrály, jeho motivem jsou dveře, značící očekávaný příchod Spasitele. Následují čtyři okna, zaměřená na čtyři adventní neděle, doprovázená citacemi z rorátů v latině. Poslední, šesté okno je nejvíce podobné oknu prvnímu, čímž i celý cyklus rámuje.

Námětu i realizace díla se ujali Zdislava Neusserová a Štěpán Josef Lankočí.

Okno první

K tomu vejdu...

Otřásající se dveře a z nich padající prach. Je patrné, že někdo klepe na dveře, ale nevíme kdo (člověk, nebo Bůh?). V posledním záběru prosvítá přes dveře světlo – symbol Krista – „Já jsem světlo světa...” (Jan 8, 12). Ukazuje se nám text „introibo ad illum”, tedy česky: „k tomu vejdu”.

Okno druhé

Rosu dejte nebesa shůry...

Motiv adventní neděle, kdy se nespecifikovanou silou „roztrhne” dřevěný kmen. Vyprávění převezme příběh ruky, která naráží v pravidelných intervalech – opět nevíme na co (na nás? na kmen?). Východisko je však jednoznačné; přes rozeklaný kmen stéká krev jako ekvivalent rosy z nebes neboli krve Kristovy. To vše doprovázeno slovy „rorate caeli desuper” – česky: „rosu dejte nebesa shůry”.

Okno třetí

Otevři se země...

Motiv vody – symbol života a otevřené země – z ní voda prýští a vydá Spasitele, jak opět zní v rorátech. Jako první vyprávíme příběh vody, která si hledá cestu mezi kameny. Avšak jeden ji zastaví. Druhý pohled patří onomu kameni, který vodě zabránil v cestě a je jí zatopen. Ve třetím obrazu se vrací motiv ruky (člověka, či Stvořitele), která odstraní kámen pryč, čímž vodě umožní cestu dále. Celá situace opět končí latinským textem – „aperiatur terra”, tedy „otevři se země”.

Okno čtvrté

Nebesa vypravují slávu Boží...

Příběh pastýře a ovce, tedy symbolu stádce. První vypráví otep slámy, jejímž údělem je být potravou. Ruka jej uchopí a vytahuje blíž ke světlu. Následuje příběh ovce, která se nejprve pastýře ulekne. Nakonec k němu, ale s důvěrou přistupuje a nechá se krmit. V závěru obraz doplní opět latinský text „Caeli enarrant gloriam Dei”, což znamená: „nebesa vypravují slávu Boží”.

Okno páté

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému...

Blížíme se k očekávané události adventu – narození Spasitele. Proto jsou zvoleny motivy spojené s těhotenstvím. První záběr nabízí pohled na těhotnou ženu, která si hladí rostoucí bříško. Tento obraz se prolíná do záběru z ultrazvuku. Poslední pohled patří dítěti, které se rodí do světla s doprovodným textem „Gloria Patris, Filii et Spiritus Sancti” – česky: „sláva Otci, Synu i Duchu Svatému”.

Okno šesté

Já u něho ...

Poslední vitráž je podobná té první. Vidíme už známé dveře, které jsou petlicí uzavřené, a ruku, která na ně nervózně tluče. Petlice se odemyká a ruka tak může otevřít dveře. Můžeme očekávat, že postava vejde dovnitř. Za dveřmi se nám pak odhaluje nápis „cum illo, et ipse mecum”, což v češtině znamená: „já u něho a on se mnou”.

Foto: Štěpán Josef Lankočí