„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost.“
(Sv. otec František)
Myslím, že patřím k těm nejpovolanějším napsat něco k dnešnímu svátku. Můj otec se jmenoval Cyril, mám bratry Cyrila a Metoděje (ten právě dnes slaví narozeniny) a jeden ze synovců se jmenuje Cyril. Oslavy bývaly u nás 5. července každý rok, co pamatuji.
Už týden předem jsme doma zpívali písně ke svatým Cyrilu a Metodějovi ze zpěvníku (tatínek byl varhaník), v den slavnosti jsme šli všichni na mši svatou a byl slavnostní oběd. Pak přišli příbuzní a gratulace s oslavou pokračovaly dlouho do večera. Jako děti jsme tak přímo v rodině nasávali úctu k našim velkým věrozvěstům a patronům. Protože to nebyly jen oslavy těch, kdo měli svátek a narozeniny, ale oslavy také těch, jejichž jmen jsou nositeli.
Věrnost ve víře byla v naší rodině zakořeněna i díky socialistickému útlaku. Už jsem tady kdysi psal, že můj otec musel kvůli víře opustit zaměstnání učitele, přičemž byl už v postavení ředitele školy s perspektivou kariérního růstu. Měli jsme v něm velmi silný příklad upřednostnění víry, Boha před světem. A s mámou nám byli příkladem manželské soudržnosti, když maminka navzdory tlaku širší rodiny obhajovala a podporovala tatínkovo rozhodnutí.
Tak jsme se už jako děti učili, že dědictvím otců je živá víra, život podle jeho přikázání, podle učení církve i bez ohledu na dobu, v jaké žijeme. Naši rodiče vždycky dbali na to, aby se nám dostala do rukou dobrá náboženská literatura (naučil jsem se číst v pěti letech, když jsem si prohlížel starý kalendář Posel Božského Srdce). Hledali způsoby, jak se dostat k samizdatům, ke knihám s náboženskou tematikou, vydávaným v zahraničí. Povzbuzovali nás k častému přijímání svátostí, učili nás rozlišovat dobré od zlého… Neuchránili nás tím od selhání, ale možná právě díky takové výchově a Boží milosti se i dnes všichni držíme Boha.
Dědictvím otců je živá víra v Boha, praktikovaná v každodenním životě. Zkus si dnes napsat své svědectví o prožívání víry v Boha. A potom ho někomu řekni, pošli, přečti. Aby se tak dědictví otců upevňovalo a rostlo. Bez svědectví totiž víra neroste. Církev je povolána, aby svědčila o Bohu a jeho díle vykoupení člověka. To znamená, že ty jsi povolán ke svědectví. Nemlč! Kdyby svatí Cyril a Metoděj přišli k nám jenom se skutky, ale jejich ústa by byla němá, asi by dnes v našich krajích víra nebyla. Anebo by Pán Bůh musel hledat jiné cesty, jak nás přitáhnout k sobě. Ale soluňští bratři nemlčeli. Tak přijmi i toto jejich dědictví a mluv o tom, jak tě Bůh miluje a jak se ty snažíš milovat Boha.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák
