„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

Četl jsem dnes ve zprávách ohledně rokování s Řeckem, že lidé mají velké obavy z toho, co by mohla přinést budoucnost. Někdy mám pocit, že takováto věta by mohla být v téměř každé zprávě. Dokonce i o počasí…

Také apoštolové měli obavu o svoji budoucnost, o nejbližší minuty svého života. Naštěstí si vzpomněli, že někde vzadu na lodi spí Ježíš. Jejich buzení asi nebylo nejpříjemnější, protože první jejich slova byla spíše výčitkou: „Je ti to jedno…?“

Čeho se bojím ve svém životě já? Nevím, jestli se teď o něco bojím osobně, spíše bych uměl vyjmenovat mnohé své obavy z minulosti, které však všechny pominuly. A mohu dosvědčit, že Božím zakročením… Že Bůh se v mém životě jakoby probudil a přinesl ticho a pokoj, a zároveň budoucnost, kterou teď plně prožívám. Až jednou budu psát poslední zamyšlení pro tuto webovou stránku, možná napíšu svoje svědectví… O smrti a životě. O hříchu a osvobození. O bloudění a nalezení…

Psaní jsem musel přerušit – přišel soused, už starý člověk, že mu opilý syn leží někde u souseda, který jej našel ležet na cestě. A to je teprve deset hodin dopoledne. Dostat jej domů, umýt, převléct, uložit do postele s vědomím, že když se trochu vzpamatuje, tak o tři čtyři hodiny půjde znovu popíjet, a večer nás možná čeká stejná tortura. Jak velmi v něm milovaný Ježíš trpí! Možná ani ne kvůli opilosti, jak kvůli ponižování lidské důstojnosti… Nevolám v této situaci: „Pane, je ti to jedno…?“, protože vím a věřím, že Ježíš je v tom všem s námi… Je to kříž na cestě s ním…

Přece jen vnímám v sobě jednu obavu, kterou asi nejlépe vystihuje starý vtip. Při hlasování se předsedající schůze ptá: „Kdo je pro?“ Nikdo nic. „Kdo je proti?“ Opět bez odezvy. „Komu je to všechno jedno?“

Ježíšovi nebylo jedno, že se apoštolové bojí. Utišil bouři i jejich strach. Tak se to děje v celých dějinách, ačkoli ty místní bouřky nejednou zdánlivě matou celé společnosti, komunity, farnosti. Bůh se totiž nevnucuje, a pokud někde lidé o něho nemají zájem, nečiní jim násilí. (Běhá mi mráz po zádech, když si tuto větu čtu. Je v ní hrůza z toho, že Bůh může odejít…) Jak to kdosi nedávno napsal v souvislosti s Evropou, že možná za několika desítek let ji převálcují jiné kultury či náboženství, protože Boha nechceme, vždyť máme peníze. A ti, kdo peníze nemají, rovněž nehledají Boha, ale cesty, jak se k penězům dostat…

Ale abych nebyl jako ten chlap z jiného vtipu, kde říká: „My jsme si s manželkou podělili zodpovědnost. Ona se stará o drobnosti – dům, děti, auto, opravy… Já mám na starosti větší problémy – globální oteplování, války…“, tak musím říct, že asi nikdo z nás Evropu před úpadkem nezachrání. Ale ty i já můžeme pomoct k tomu, aby nezahynula moje rodina, aby vzkvétala naše farnost, aby rostla naše diecéze. Každý člověk může svou svatostí (=životem pro Boha) přispět ke změně světa. Toho svého malého, ale v konečném důsledku i toho velkého. Jen musím mít Boha na prvním místě ve všem. V myšlení, mluvení, jednání…

Pokud se toho bojíš, volej k Ježíšovi. Už si někdy volal o pomoc? Když ne, zřejmě teď je ten čas. Volej a neustávej! „Neboť jiného pomocníka v nouzi nemáme…“

Rád bych však jednoho „jiného pomocníka“ připomněl. V sobotu 27. června slaví redemptoristé po celém světě svátek Matky ustavičné pomoci. Tento rok mimořádně slavnostně, neboť zároveň začínají Rok Matky ustavičné pomoci, který vyhlásili u příležitosti 150. výročí toho, jak jim papež Pius IX. svěřil tuto ikonu se slovy: „Učiňte ji známou po celém světě.“ Maria je Matka, vždycky ochotná pomáhat. Prosme ji s vytrvalostí o pomoc, aby nikomu v církvi na žádné úrovni (rodina, společenství, farnost, diecéze…) nikomu nic nebylo jedno… Potom nás Bůh nenechá napospas lhostejnosti…

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It