„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

Tuto neděli by měli katolíci po celém světě lkát při poslouchání prvního čtení z Knihy Genezis. Stalo se veliké, obrovské, hrozné neštěstí – člověk odmítl Boha. Dostal se tím do strašlivé situace – zůstal odkázán na vlastní síly v konání dobra. Ale jak mohl obstát, když jeho nepřítelem byl sám ďábel?

Závěr tohoto čtení nám však rozjasňuje tvář a stírá slzy z očí – Bůh slibuje záchranu i zachránce, vykoupení i vykupitele, osvobození i osvoboditele.

Právě proto žalmista s důvěrou volá k Bohu „z hlubin“. Velmi dobře zná svou situaci hříšníka, své „hlubiny“, ale zároveň velmi dobře ví, že Bůh jej neopustil. A očekává ho, spoléhá na něj. „Neboť u Hospodina je slitování, hojné u něho je vykoupení“ (Ž 130,7b).

Všimni si, že volání žalmisty je „úpěnlivé“, Nikoli nějaké mumlání pod nos, ne odříkávání nějakých slov, jejichž obsah mu nic neříká, ale úpěnlivé volání. Tak volá člověk, který je v situaci bez východiska, který se topí, jehož život visí na vlásku. No zároveň mu zůstává naděje, že jej kdosi vyslyší, že mu kdosi může pomoct. A ten kdosi je pro každého člověka Bůh.

Pláčeme? Očekáváme? Voláme? Naše západní civilizace je spíše naučena situaci analyzovat, najít nějaké řešení a to pak předložit Bohu s prosbou o pomoc. Netvrdím, že je to špatný postup, ale mnohem více se mému srdci zamlouvá východní křesťanská spiritualita, která Bohu přednese problém a potom volá: „Hospodine, smiluj se!“, připravena naslouchat a uskutečnit řešení dané Bohem.

Našeho úpěnlivého volání k Bohu je málo také proto, že si neuvědomujeme, kdo je náš nepřítel. Ne lidé s jiným smýšlením, leč ďábel. Všichni lidé (i ti s jiným smýšlením) jsou naši bratři a potřebují spásu stejně jako my. Pokud oni nevolají k Bohu, je našim úkolem volat k Bohu za ně. Nemáme šanci překonat například gender ideologii, podporovanou mocí a miliony eur, organizováním konferencí a pochodů, ačkoli také ty jsou velmi důležité. K nim však musíme připojit úpěnlivé volání k Bohu – zejména za obrácení těch, kteří slouží zlu. Anebo spíše postavit úpěnlivou modlitbu na první místo a k ní přidat všechno ostatní úsilí, které poznáváme jako dobré a potřebné.

Odkud k tomu vzít sílu? Jsme Ježíšovými bratry a sestrami. Na křtu jsme se z Božích stvoření stali Božími dětmi… Nejsme odkázáni na vlastní prostředky a síly.

A toto všechno se týká i mého osobního života, mého osobního zápasu se zlem. V něm je snad nejdůležitější uvědomovat si dvě věci:

Víš, co je největší neštěstí? Hřích.

Víš, co je největší štěstí? Vykoupení v Kristu Ježíši.

Nebuď nešťastný – odstraň hřích – a buď šťastný – žij s Ježíšem.

Všechno ostatní „pokládám za ztrátu“ (Flp 3,8).

Věříš tomu?

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It