„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)

Jsem přesvědčen, že Svatý otec František udělal skvělou věc, když vyhlásil Rok zasvěceného života. Dokonce ho natáhl na 14 měsíců a tři dny (30. 11. 2014 – 2. 2. 2016). Jakoby celé církvi řekl: „Vážení, dost bylo přehrabávání se v pozemských věcech, ideologických sporů a politických bojů. Církev se v tom všem nějak angažuje, ale má vyšší poslání. Je určena pro nebe, pro věčnou radost s Bohem.

Obnovme v sobě toto směřování, zaměřme se na rozvoj nového života, který jsme přijali ve křtu. Vždyť nejsme povoláni neustále s někým soupeřit a přesvědčovat ho o své pravdě, ale žít svůj ideál tak, aby naše protivníky přesvědčil náš život!“ A i k tomuto slouží v církvi zasvěcený život – jako příklad prožívaného, uskutečňovaného ideálu.

Možná si řekneš, že tebe se to netýká, že žiješ v manželství, anebo jsi diecézní kněz, anebo jsi svobodný / rozvedený / vdovec, a ti „podivíni“ v klášterech tě nezajímají, ať si tento rok prožívají oni. Velký omyl! Stejný, jako kdyby zasvěcení řekli, že je nezajímá nějaký Rok rodiny. My všichni totiž žijeme v církvi, jsme jedno tělo, jedna stavba, navzájem spojeni svátostmi, tedy samotným Kristem! „Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ Ani hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás!“ (1 Kor 12, 12-30). A tak zasvěcený život je otázkou přežití pro každého křesťana. Umožňuje nám totiž vidět „za“.

Jedna věc je totiž vědět o našem cíli, a druhá vidět ty, kteří pro tento cíl žijí tak radikálně, že si zvolili, nebo lépe řečeno přijali povolání od Boha být pro nás ostatní znamením radostné věčnosti. To zavazuje obě strany. Zasvěcení musí dbát na to, aby byli dobrým znamením věčného života. My ostatní zas o to, abychom viděli toto znamení. Neboť naše oči velmi snadno vidí selhání, zklamání, nedostatky, ale nevidí „za“.

Takže se navzájem potřebujeme. Zasvěcení potřebují potkávat rodiny, které jsou viditelným znamením vnitřního života Nejsvětější Trojice. Ti, kdo jsou povoláni k zasvěcenému životu, potřebují vyrůstat ve zdravé rodině a rozvinout v sobě schopnost takovouto rodinu si založit a vést, aby věděli, čeho se svým zasvěcením zříkají. Aby se v nich rozvinula zdravá touha být znamením věčnosti. Aby jejich „povolání“ nebylo pouze reakcí na neuspořádaný život jejich rodičů.

My v rodinách potřebujeme zasvěcené jako trvalou připomínku našeho věčného cíle, abychom neutonuli v úsilí zabezpečit své rodině živobytí. Abychom vždycky měli čas i prostor pro Boží věci…

A všichni spolu potřebujeme být spolu :-) Tedy vědět, že v Ježíšovi jsme jedno tělo. Že radost či bolest jedněch je radostí či bolestí druhých.

Když jsem tyto myšlenky v sobě objevoval a sbíral, velmi mě oslovilo, že první věta, kterou v novém liturgickém roce budeme slyšet z Písma svatého, je: „Ty, Hospodine, jsi náš otec…“ (Iz 63,16). Otec všech. Můj i tvůj. Jsme jedna krev – Ježíšova. On ji za nás prolil, on nám ji dal za nápoj, který nás živí… V tom jsme všichni stejní. Odlišujeme se jen konkretizací cesty do nebe. Je úzká, trnitá, přitom mnohotvárná, ale s jedním Průvodcem, s jedním Pastýřem, s jedním Vůdcem – s Ježíšem. Jeho Otec je i náš Otec.

Když tedy začínáme Rok zasvěceného života, nový církevní rok i novou liturgickou dobu, začněme modlitbou za sebe navzájem – zasvěcení za nás a my za ně:

„Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!“ (1 Kor 1,4-9).

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It