Biskup Josef Martin Nathan, zakladatel Městečka Milosrdenství v Branicích je další osobností víry, s nimiž se seznamujeme v průběhu Roku víry. Heslem biskupa Nathana byla slova „ Kristova láska nás pobízí“, ať jsou nám jeho slova motivací k pravdivému svědectví své vlastní víry.
Narodil se 11. listopadu 1867 v Tlustomostech (dnes součást obce Bavorov v Polsku) jako třetí a nejmladší syn Josefa Nathana a jeho matky Antoníny, roz. Oderské. Oba rodiče pocházeli z Hlučína. Otec byl povoláním učitel a působil v Hlučíně, pak v Tlustomostech a nakonec v Ludgeřovicích. Zde také začal Josef navštěvovat základní školu. Po ukončení školní docházky nastoupil v roce 1879 na gymnázium v Hlubčicích, v roce 1884 přestoupil na gymnázium v Ratiboři, zde v roce 1887 složil maturitní zkoušku. Po maturitě studoval teologii ve Freiburgu a později ve Vratislavi, kde byl 23. června 1891 vysvěcen na kněze. Primiční mši sv. slavil v Hlučíně.
Jeho prvním působištěm byla farnost Závišice u Hlubčic. S elánem se vrhl do pastorační práce. Nebál se používat nových metod, mezi něž patřily návštěvy rodin. Ty mu umožňovaly poznávat život farníků a sdílení jejich radostí i bolestí. V červenci roku 1892 byl přeložen do Branic. Zdejší vážně nemocný farář P. Ludvík Werner přijal mladého kaplana s plnou důvěrou a v jeho činnosti mu ponechal naprostou svobodu.
Nad běžný rámec aktivit začínajícího kněze je nutno vyzdvihnout stavbu kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v přifařené obci Vysoká a divadelní zpracování utrpení a smrti Ježíše Krista, tzv. pašijové hry. Obojí dotáhl do zdárného konce. Mladý kněz se zajímal o sociální situaci svých farníků a zapojoval se do aktivit směřujících k pozvednutí ekonomického a hospodářského života obce.
Bezprostředním impulsem k uskutečňování jeho životního díla – Městečka Milosrdenství – byla častá setkání s psychicky nemocnými lidmi. Ti mnohdy žili v nuzných podmínkách bez patřičné péče. Nathan požádal o pomoc představenou kongregace Mariiných sester v Ratiboři. Ta poslala na podzim roku 1898 do Branic čtyři řeholní sestry. Tímto okamžikem začal vznikat Pečovatelský a léčebný ústav pro psychicky nemocné.
V průběhu čtyřiceti let bylo vybudováno na ploše 12,5 ha 23 pavilónů pro umístění nemocných osob. Ústav měl kapacitu 2 000 lůžek. V době jeho největšího rozkvětu v něm pracovalo 9 lékařů, 130 řeholních sester a 250 osob personálu. Areál nemocnice měl parkovou úpravu. Bylo v něm hřiště s kolotočem, střelnicí a houpačkami, altánky pro posezení a další pro odpočinek vhodná zařízení, k dispozici byla kuželna i tenisové kurty. Konala se zde divadelní představení, na kterých se podíleli svým uměním i pacienti. V rámci areálu bylo kino, konaly se zde koncerty a také taneční zábavy. O nedělích a svátcích hrával dechový orchestr složený z nemocných. Ústav dělal dojem lázeňského sanatoria. Jeho centrem – srdcem – byla bazilika Svaté Rodiny.
V roce 1910 byl v budovaném komplexu ústavu zřízen domov a škola pro mentálně postižené děti, které byly vzdělávány ve všem potřebném pro jejich samostatný život. Nakolik to dovoloval jejich zdravotní stav, byli chovanci po ukončení školní docházky zaměstnáváni v okolních statcích. Během 25 let existence tohoto zařízení jím prošlo 1173 chlapců a děvčat.
Když olomoucký arcibiskup Leopold Prečan viděl organizační schopnosti Josefa Martina Nathana, jmenoval ho v roce 1916 administrátorem a v roce 1924 generálním vikářem pruské části olomoucké arcidiecéze. Ta v té době čítala 42 farností s 86 000 katolíky. Po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938 svěřil arcibiskup Nathanovi pastorační péči o zabrané území. Tak přešlo pod jeho pravomoc 22 děkanátů, 270 farností – celkem 760 000 katolíků. Po smrti světícího biskupa Josefa Schinzela byl na jaře roku 1943 jmenován pomocným olomouckým biskupem.
Působení biskupa Nathana v jemu svěřené části olomoucké arcidiecéze pokračovalo v rámci možností povolovaných nacistickým režimem. Významnými pomocníky v této práci mu byli řeholní kněží, mezi nimiž vynikal P. Richard Henkes, farář ve Strahovicích.
Za druhé světové války byla část nemocnice zabrána německým vojskem pro zřízení vojenského lazaretu. V závěru války byl lazaret evakuován do vnitrozemí a v ústavu zůstalo 1100 psychicky nemocných pacientů. Situace byla kritická – ústav byl bombardován a ostřelován. Biskup Nathan vyjednal několikahodinové příměří a 500 zbývajících pacientů odvedl do bezpečí mimo frontovou linii. Po ukončení vojenských operací se biskup vrátil a začal organizovat odstraňování válečných škod. Celou svou bytostí se zaměřil na obnovu svého charitního díla.
V důsledku dalšího poválečného vývoje se však životní osudy biskupa Nathana velmi zkomplikovaly. Byl zbaven všech svých církevních funkcí a jím spravovaný generální vikariát byl podřízen jurisdikci apoštolského administrátora v Opoli.
V listopadu 1946 slavil biskup Nathan své 79. narozeniny. Tato oslava se mu stala osudnou. Jeho blízcí spolupracovníci ho přemluvili, aby si k slavnostní bohoslužbě vzal i biskupské insignie. Tehdy se mnozí z nových obyvatel Branic dozvěděli, že Nathan je biskupem. Tato skutečnost mnohé potěšila, na druhé straně ale vyvolala ostrou reakci polských státních úřadů. V polovině prosince 1946 přijel do Branic úředník politického oddělení vojvodství z Katovic a nařídil biskupovi vystěhování do Německa. Příkaz se nepodařilo zvrátit, biskup musel Branice opustit. Vzhledem k jeho hlučínským rodovým kořenům se jeho spolupracovníkům podařilo získat povolení k pobytu v blízké Opavě, kam byl bezprostředně dopraven. Nemocného, téměř osmdesátiletého biskupa přijaly 21. prosince 1946 řeholní sestry kongregace Dcer Božské Lásky ve svém klášteře Marianum. Tady 30. ledna 1947 zemřel. Pohřeb se konal 4. února 1947, jeho ostatky byly uloženy na Městském hřbitově v Opavě.
Není jednoduché několika slovy obsáhnout život a dílo tohoto velikého člověka. Byl mužem, který bolesti a utrpení zvláště těch nejbezbrannějších nejen viděl a empaticky spoluprožíval, ale také jim aktivitou lásky odvážně čelil. Věren svému životnímu heslu „Kristova láska nás pobízí“ dokazoval, že je možno i přes složitost dobových politických, národnostních i ekonomických poměrů vytvářet prostředí, ve kterém jsou hmatatelným způsobem přítomny hodnoty evangelia.
Za zpracování textu patří velké díky P. Janu Larischovi, prezidentovi Diecézní charity ostravsko-opavské.
